Diferenciální výuka představuje pedagogický přístup, jehož cílem je reflektovat individuální rozdíly mezi žáky v rámci vzdělávacího procesu. Každý student přichází do školy s jedinečnými schopnostmi, zkušenostmi, zájmy a tempem učení. Tradiční „jednotná“ výuka nezohledňuje tyto odlišnosti a může vést k tomu, že část žáků není přiměřeně rozvíjena – ti rychlejší a nadanější studenti se často nudí, zatímco žáci s pomalejším tempem mají potíže držet krok. Diferenciální výuka proto klade důraz na úpravu obsahu, procesu, výstupů a prostředí učení, aby bylo možno co nejlépe reagovat na potřeby jednotlivých žáků.
Praktická realizace diferenciální výuky zahrnuje několik metod. Učitel například rozděluje žáky do skupin dle jejich úrovně porozumění nebo přizpůsobuje zadání podle individuálních schopností (tzv. scaffolding, neboli „lešení učení“). Dá se rovněž měnit čas vyhrazený na určité úkoly či nabízet různé formy výstupů – někdo může prezentovat projekt, jiný napsat esej nebo vytvořit model. Zvláštní pozornost je věnována klíčovým aspektům hodnocení: učitel neporovnává žáky mezi sebou, ale hodnotí pokrok každého jednotlivce ve vztahu k jeho osobním možnostem a předchozím výsledkům (kriteriální a individualizované hodnocení).
Vědecké studie i praxe ukazují, že smysluplná diferenciace přispívá k vyšší motivaci, větší angažovanosti žáků a lepším studijním výsledkům. Zároveň však diferenciální výuka klade vyšší nároky na učitele, kteří musejí dobře poznat své žáky, efektivně plánovat a neustále reflektovat své postupy. Klíčová je také podpora ze strany školního prostředí a další vzdělávání pedagogů. Diferenciální výuka je proto chápána nikoliv jako jednorázová metoda, ale jako dlouhodobý proces usilující o maximální rozvoj potenciálu každého žáka.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)