Práce s dětmi s ADHD je každodenně plná nečekaných situací, drobných vítězství, ale i momentů, které dokážou být náročné nejen pro dítě, ale i pro dospělého. Asistent pedagoga v tomto procesu neplní jen roli „pomocníka ve třídě“, ale často se stává oporou, průvodcem i prostředníkem mezi dítětem, učitelem a rodinou.
Rozhovor vznikl s asistentkou pedagoga působící v mateřské škole, která tuto profesi vykonává necelý rok. Z důvodu možného pracovního tlaku a obav z nepříjemných reakcí ze strany zaměstnavatele si nepřála být jmenována. Zároveň se jedná o osobu z blízkého okruhu autorky, což umožnilo otevřenější sdílení zkušeností z praxe.
Její výpověď ukazuje, že práce asistenta není jen o metodách a pomůckách, ale především o trpělivosti, empatii a schopnosti zvládat situace, které se nedají dopředu naplánovat.
Jak jste se dostala k profesi asistenta pedagoga?
Upřímně, vůbec to nebyl plán. Po vážné nemoci jsem musela skončit v práci a najednou jsem byla doma a řešila, co dál. Nebylo to jednoduché období, člověk hodně přehodnocuje věci. Moje dcera mi tehdy řekla, ať zkusím kurz asistenta pedagoga. Nejdřív jsem si říkala, že to asi není pro mě… Ale nakonec jsem to zkusila. Během kurzu mi začalo docházet, že by mi to vlastně mohlo sedět. Není to jen práce, je v tom nějaký smysl. Teď to dělám necelý rok a pořád se učím, ale mám pocit, že jsem na správném místě. Není to lehké, ale dává mi to víc než moje předchozí práce.
Jak vypadá váš typický pracovní den?
Žádný typický den vlastně neexistuje. Každé ráno začínáme tím, že si s dítětem projdeme, co ho čeká. U dětí s ADHD je hrozně důležité, aby měly nějaký řád, jinak se ztratí a pak přichází chaos.
Používáme třeba barevné rozvrhy nebo jednoduché kartičky, kde má rozepsané kroky. Někdy i časovač, protože vnímání času je pro ně složité. A pak jedeme hodinu po hodině. Realita je taková, že to málokdy jde podle plánu. Třeba se dítě uprostřed práce zasekne, nechce pracovat, začne být neklidné. Jednou se mi stalo, že si lehlo pod stůl a odmítalo vylézt. V tu chvíli nemůžete tlačit, to by bylo ještě horší. Sedla jsem si vedle něj a chvíli jsme jen byli potichu. Až pak jsme se postupně vrátili zpátky k práci.
Hodně je to o tom být vnímavý a reagovat na situaci, ne jet podle nějaké šablony.
Jakou roli hraje zpětná vazba a stanovení cílů?
Obrovskou. Děti s ADHD mají často pocit, že pořád něco kazí. Takže když jim nikdo neukáže, že se něco povedlo, tak ztrácí motivaci.
My si dáváme malé cíle. Třeba vydržet u úkolu deset minut, dokončit jednu stránku, nepřerušovat ostatní. A když se to povede, tak to fakt pojmenuji – nejen že to je dobré, ale konkrétně: Zvládl jsi to bez přerušení, to je velký posun. Není to vždy ideální. Někdy dítě ten den nezvládne vůbec nic. A to je taky realita. V takovou chvíli se snažím spíš uklidnit situaci než tlačit na výkon. Ne každý den je posvícení.
Jak probíhá komunikace s rodiči a proč je důležitá?
Bez rodičů by to nefungovalo. Oni své dítě znají samozřejmě nejlíp. Často mi řeknou věci, které se ve školce moc neříkají, např. špatně spalo nebo že doma řeší nějaký problém. Komunikujeme přes zprávy nebo osobně. Snažím se nepsat jen, když je problém, ale i když se něco povede. Také mám knihu, kde si pravidelně zaznamenávám úspěchy a neúspěchy dítěte, které potom na konci školního roku odevzdávám rodičům. To je podle mě hrozně důležité, dělat si takové záznamy.
Ale upřímně… Ne vždy je spolupráce ideální. Někdy rodiče nemají čas, někdy jsou sami vyčerpaní. A pak je to těžší, protože dítě nemá tu podporu.
Jaký je největší profesní problém nebo výzva?
Asi najít tu hranici mezi pomocí a samostatností. Když pomáháte moc, dítě si zvykne, že to za něj někdo udělá. Když málo, tak se dítě může cítit nedoceněně nebo frustrovaně.
Taky jsou náročné situace, kdy dítě vybouchne. Křik, vztek, někdy i pláč. To není příjemné pro nikoho ve třídě. A vy musíte zachovat chladnou hlavu, i když to ve vás taky pracuje. Pak samotný kolektiv. Děti si někdy všimnou, že jedno dítě má „něco navíc“, a ptají se nebo reagují různě. Je potřeba to citlivě vyvažovat, aby se nikdo necítil odstrčený.
Co vás na práci nejvíce baví?
Ty malé momenty. Když dítě, které se dřív hned vzdalo, najednou řekne: ‚Já to zkusím ještě jednou a JÁ SÁM.‘ To jsou strašně silné chvíle, kde vidíte neskutečný posun.
Nebo když se samo zapojí do práce s ostatními dětmi… To jsou věci, které by někdo jiný možná ani nevnímal, ale pro mě to znamená opravdu hodně, nebo když vám dítě začne věřit, svěří se, přijde za vámi… To je důkaz, že ta práce má smysl, alespoň pro mě.
Jaké dovednosti vám pomáhají být v práci úspěšná?
Určitě trpělivost. Bez té to nejde vůbec. A pak flexibilita, protože plán se vám rozpadne klidně během pěti minut a vy musíte improvizovat a najít jiné metody, které budou samozřejmě dítěti nejvíce vyhovovat.
Důležitá je i empatie. Nejen slyšet, co dítě říká, ale pochopit, proč se tak chová a za jakým účelem to dělá. A taky spolupráce s učitelem, když nefunguje tým, tak to nefunguje vůbec, z mého hlediska můžu říct, že vycházím s učitelkami dobře.
Jak hodnotíte první rok ve funkci asistenta pedagoga?
Je to hodně intenzivní. Člověk si to možná představuje jednodušeji, než jaké to ve skutečnosti je. Často si někdo myslí, že práce asistentky pedagoga je jen o hraní si s dětmi, ale už nevidí, že za tím je spousta promyšlených postupů a práce podle konkrétních metodik.
Byly dny, kdy jsem přišla domů úplně vyčerpaná a říkala si, že potřebuji na týden volno, ale pak přijdou chvíle, kdy vidíte ten posun – i malý – a víte, že to má smysl.
Ten rok mi dal strašně moc. Naučila jsem se nejen o dětech, ale i o sobě. A i když to není vždy ideální, tak vím, že tu práci chci dělat dál.
Autor: Žaneta Kopčilová
Mateřské školy, ROZHOVOR
Zdroj: Pražské školy