“Nepřicházím před žáky a studenty jako garant pravdy“, říká Mgr. Pavlína Vočková, středoškolská učitelka angličtiny na pražské Vyšší odborné škole zdravotnické a Střední zdravotnické škole 5. května a doktorandka Katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Pavlína Vočková vystudovala tvůrčí psaní na Literární akademii, jazykovou a literární kulturu na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti dokončuje doktorské studium na Katedře českého jazyka a literatury Univerzity Palackého v Olomouci, kde si jako téma disertace zvolila využití uměleckých textů ve výuce anglického jazyka. Externě vyučuje na Vysoké škole kreativní komunikace.
Vystudovala jste divadelní vědu. Proč jste se od ní odvrátila?
To je na úvod docela těžká otázka. Divadelní věda mě životem provází, na Vysoké škole kreativní komunikace vedu divadelní seminář. Divadlo jsem měla ráda, mám ho ráda a asi vždycky mít budu. O představeních si s radostí povídám se studenty, ale nikdy bych nechtěla psát recenze, nemám na to povahu. To musí mít člověk v sobě, nebát se říct i negativní názor. Nemůžete psát recenze jenom na to, co se vám líbí a co chcete pochválit, ale i na to, z čeho jste rozpačitá nebo k čemu máte výhrady. Navíc v oblasti divadla nebylo tolik pracovních příležitostí, žádná nabídka nepřišla a já jsem vlastně byla spokojená ve školství, takže jsem o nic jiného neusilovala.
Filozofickou a pedagogickou fakultu jste studovala zároveň?
Zároveň ne. Po první bakalářské zkoušce na Literární akademii jsem začala učit, to mi bylo dvacet dva let. O rok později jsem dokončila bakalářské studium na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Na divadelní vědu jsem šla až v pětadvaceti a studovala ji při zaměstnání. Bylo to docela náročné: přes den zvonilo ve škole, večer v divadle a ráno v šest mi zvonil budík. Dnes bych to už asi nezvládla.
Na Střední škole Náhorní jste byla pověstná tím, že jste učila velmi inovativně. Na vaše hodiny jsme se těšili, věděli jsme, že se nejen něco dozvíme, ale že i něco vytvoříme. Nebyla to jen slovíčka a cvičení, například jsme společně sestavili a vydali básnickou sbírku. Kde jste brala inspiraci?
Mně se tyhle věci nějak samy rodí v hlavě, pro inspiraci nemusím chodit daleko. Zkrátka jen přemýšlím o tom, co by studenty obohatilo, co se dá do hodin přenést z vnějšího světa. Škola by neměla být uzavřená, neměla by se omezovat na teorii a faktografii, ale propojovat je s reálným životem. Nevytvořit se studenty knižní kultury sbírku básní, když to bylo v souladu s obsahem předmětu, by byla jednoduše škoda. Navíc jsme to mohli uskutečnit v rámci projektu podpořeného Erasmus+, takže jsme měli na vydání sbírky finanční prostředky. Všichni jsme se tím něco naučili, i já. Měli jsme cíl a šli jsme k němu společně. Důležité je, že to, co jsem vám nabídla, jste vy přijali. Byla tam vzájemná spolupráce a přesvědčení o užitečnosti té věci.
Kde a co v současné době učíte?
Po dvouleté pauze, kdy jsem byla v prezenčním studiu na doktorátu, jsem se vrátila na zdravotnickou školu, odkud jsem před deseti lety odcházela.
Co se za tu dobu podle vás změnilo?
Musím říci, že co se týče angličtiny, jsou studenti čím dál lepší, už vlastně do prváku nastupují se znalostmi, které by některým z nich stačily k maturitě. Vedle toho, a to obrazně i v přeneseném slova smyslu, protože školy jsou kousek od sebe, mám na Vysoké škole kreativní komunikace divadelní seminář.
A co vás baví nejvíc?
Mě baví asi všechno, ale zjistila jsem, že nejvíc kontakt s mladými lidmi. Když máme s žáky nebo studenty vzájemné napojení, dokážu se nadchnout pro zdravotnická témata se zdravotními sestrami, pro dějiny knižní kultury s knihkupci, pro interpretaci textů s divadelníky a literáty. Pro mě je důležité, že v těchto oborech nejdete před třídu jako garant pravdy – na rozdíl třeba od učitelů fyziky nebo matematiky, kde věci fungují nezávisle na našich názorech a životních zkušenostech. Při práci s literárními texty se učitel stává součástí kolektivu. Samozřejmě že má víc načteno, víc životních zkušeností i odborných znalostí, takže studentům může zprostředkovat nějaká fakta, ale hlavní je společné sdílení prožitku z díla. Ten se může lišit a vlastně každý má pravdu, pokud pro ni najde oporu v textu, jak o tom píše Louise Rosenblattová, které se věnuji v rámci disertace. Učitel literatury odchází z hodiny obohacený. Já jsem to velmi silně zažila v Olomouci, když jsem do semináře přinesla text Kressmann Taylorové Adresát neznámý. Studentka Míša mi několika mimoděk pronesenými větami otevřela oči, že to, jak vidí význam textu ona, je možná platnější než můj dosavadní pohled. Nyní spolupracujeme na tvorbě pracovních listů k ukázkám z divadelních inscenací, takže jsou z nás kolegyně.
Na jaký projekt se studenty jste nejvíc pyšná?
Spíš než pýcha je to vděčnost. Kromě zmíněné básnické sbírky vzpomínám na další knížku, na které jsme spolupracovali s domovem pro seniory. Naši žáci zpovídali pamětníky, kteří měli za sebou velmi rozmanité životní zkušenosti. Dozvídali se o emigraci, druhé světové válce, sametové revoluci. Jejich vyprávění nás inspirovalo k tvorbě vlastních uměleckých textů. To mluvím o knihkupeckém oboru. Žáci grafického designu dělali ilustrace. Byla to skvělá mezioborová spolupráce. Při křtu knihy dva z pěti seniorů už nežili, takže jsme pochopili, že cokoli v životě odkládat se nemusí vyplatit. V rámci téhož projektu jsme vytvářeli karetní hru s literární tematikou, kterou jsme pak poslali do více než sedmi set škol, a měli na ni pozitivní reakce. Na všechny projekty vzpomínám ráda, nejdůležitější na nich byla společná pracovní zkušenost.
Jaký máte názor na používání technologií ve výuce?
V této otázce jsem si úplně jistá. Dovolím si říct, že užíváme-li v reálném životě technologie, nemůžeme je ze školy odstranit. Protože žáky máme připravit na skutečný svět, ne na vyplňování cvičení v učebnicích. Tedy určitě používat, ale s konkrétním cílem. Dneska jsem nechala studenty psát definice slov, tedy jak by nějaký pojem vysvětlili do výkladového slovníku. A pak si stejná slova měli najít v online verzi Longman Dictionary, který tím pádem poznali, ale ne tak, že bych jim o jeho existenci řekla, ale že ho použili k praktické věci – srovnání vlastní a slovníkové definice. Bez mobilů by to ve výuce nešlo, protože ne každá škola může dát k dispozici všem tablety, ale je třeba to vymezit ve školním řádu, aby je žáci nemohli používat svévolně.
Využíváte umělou inteligenci? Myslíte si, že kvůli ní lenivíme?
Nikdy jsem neudělala to, že bych práci AI vydávala za svou, ale s oblíbenou si nechávám kontrolovat své texty, zda je z nich zřejmé, co jsem chtěla říct. Když jsem tam ale nedávno vložila i text narozeninového přání pro kamarádku, řekla jsem si, s pomyslným poklepáním na čelo, že to je už trochu moc. Ale mám-li se vrátit k vážnému tónu, skutečně si myslím, že v mnohém lenivíme. Pomoc AI je v danou chvíli výhodou, ale z dlouhodobého hlediska se to na naší práci může negativně projevit, protože nebudeme umět sami přemýšlet a reagovat. Úkolem nás učitelů je přivést studenty k tomu, aby si sami uvědomili, že aktivní učení je pro ně obohacující a že slohová práce napsaná AI je nikam neposune.
Znáte zaručený způsob, jak se naučit anglicky?
Tak to neznám. Každý si musí najít to své. Já sama angličtinu nemám vystudovanou a myslím, že na certifikát vyšší než C1, který mám, to nedotáhnu. Podmínky pro studium jazyků jsou teď mnohem lepší, s angličtinou se roste od základní školy, a to zase díky technologiím, filmům, Netflixu, videím… Je potřeba si angličtinu co nejvíc pustit do života, nechat si ho angličtinou prostoupit. Když si jí v reálných situacích nebudu všímat, nestačí sednout si před písemkou na dvě hodiny na gramatiku.
Myslíte, že může být cílem učitelů, aby studenti byli lepší než oni sami?
Myslím si, že každý učitel by měl mít radost z toho, že jsou ve třídě lidi, kteří ho brzy přerostou. Mně třeba udělalo radost, když jsem měla na gymnáziu divadelní seminář, že jsem tam rozpoznala budoucí divadelní osobnost. Nakonec je to filmová scénáristka, dodnes jsme v kontaktu.
Moje nedávná zkušenost je, že vyučující je překladatelka s velmi dobrou slovní zásobou, ale neumí učit, předat své znalosti studentům. Ti jen sami vyplňují cvičení a nechávají si je opravit počítačem, nebo v hodinách sledují video, které si mohou pustit doma.
To jste narazila na velmi důležitou věc. Učitel by měl mít znalosti na určité úrovni, ale nemusí být nejlepší ve svém oboru. Hlavní je, jestli to umí didakticky zpracovat, předat. To jsou věci, které musí jít ruku v ruce se znalostmi. Někdy se stává, že odborníci, kteří jsou top ve svém oboru, dokážou jen předat informace. Podle mě by se měl klást velký důraz na didaktiku daného předmětu. V praxi se najdou ale i výjimky, které skvěle učí i bez pedagogické fakulty. V rámci svého disertačního výzkumu jsem narazila na energickou a nápaditou učitelku angličtiny, která stejně jako já ve výuce ráda pracuje s uměleckými texty. A věřte, nebo ne, je to původně inženýrka stavařka.
Co byste ráda vzkázala svým bývalým studentům?
Já hlavně doufám, že se všichni mají dobře a že si našli svou cestu. Pokud se vydali směrem, kterým jsem je vedla, doufám, že jsem jim aspoň trochu prospěla. A pokud se vydali jinudy, přeji jim také všechno dobré. Mám radost, když se někdo ozve a já se dozvím, že dosáhl svých dílčích životních cílů – to mě vždycky potěší. Zejména když je spokojený a úspěšný v tom, co dělá. Vy jste toho dobrým příkladem – je z vás šikovná novinářka, přitom bych řekla, že jste maturovala včera…
Autor: Kateřina Trávníčková
iDZ Praha, ROZHOVOR
Zdroj: Pražské školy