PhDr. Tereza Valkounová, Ph.D., předsedkyně a mluvčí Asociace elementárního vzdělávání v přírodě, dlouhodobě prosazuje vzdělávání v přírodě. „Naše tělo a evoluce jsou postavené na pohybu v přírodě,“ říká spoluautorka knihy Nejlepší hry z lesních školek, která pravidelně přednáší na konferencích a propojuje českou komunitu se zahraničím.
Jaký je z vašeho pohledu ten nejzásadnější rozdíl mezi typickou mateřskou školkou a tou lesní? Popřípadě, co vnímáte jako největší výhody, či nevýhody tohoto typu vzdělávání?
Ten základní rozdíl je, že lesní školka je opravdu celoročně, každý den, za každého počasí venku. To znamená, že ty děti vlastně nejdou do budovy jako do školky, ale jdou třeba do zahrady nebo někam k lesu, kde mají zázemí, ale jsou už rovnou oblečené na to, že budou celý den venku. V normální školce se děti schází v budově a pak jdou třeba ven. Z toho vyplývá, že lesní školky ty budovy ani nepotřebují. Takže když děti jdou do lesní školky, nejdou do domečku, ale přímo ven nebo někam, kde mají maringotku, jurtu nebo stan se svým vybavením.
S tím souvisejí také výhody a nevýhody. Rodič, který se rozhodne pro lesní školku, musí rovnou počítat s tím, že dítě vybaví na celoroční pobyt venku. Něco to stojí, i když si rodiče mezi sebou často pomáhají a dědí oblečení. Dá se i jednoduše sehnat oblečení z druhé ruky. Je to prostě akce navíc, protože bez oblečení na ven to nejde. Pokud dítě nepřijde dobře oblečené, samozřejmě mu pomůžeme s tím, co máme ve školce v rezervě, ve svém kapsáři nebo nějakým erárem. Bez toho to venku prostě nejde.
Vy dlouhodobě prosazujete vzdělávání dětí v přírodě a jeho uznání v českém školství. Co je na tom pro vás nejtěžší?
Ten hlavní cíl už se povedl. Když vznikla Asociace lesních mateřských škol (nyní Asociace elementárního vzdělávání v přírodě), cílem bylo, aby lesní školky byly součástí vzdělávacího systému. To se povedlo v roce 2016. Rodiče tedy mohou v lesní školce plnit povinné předškolní vzdělávání, takže to je plnohodnotná mateřská škola pod dozorem inspekce a hygieny.
Nejtěžší nebylo samotné vzdělávání, tam bylo hned jasné, že se děti naučí, co potřebují, ale nastavení hygienických parametrů. Parametry jsou dělané na vnitřní prostory a venku se zdají nesplnitelné, například tekoucí voda nebo splachovací záchod. Lesní školky někdy nemají vodovod ani elektřinu. Považujeme to však za výhodu. Děti se učí, že voda není nekonečný zdroj z kohoutku. Tím, že ji musíme každý den obstarat a přivézt, vidí, kde voda začíná a končí. To má velký vzdělávací přínos.
Napadá vás v souvislosti s lesními školkami nějaké stigma nebo předsudek, který byste chtěla vyvrátit?
Nejčastěji se setkávám s obavou, že se děti nenaučí, co potřebují, a že budou „divoši“ pobíhající po lese. My ale vysvětlujeme, že běhání po lese je obrovský zdroj učení. Naše tělo a evoluce jsou postavené na pohybu venku. Náš starý systém s tím stále počítá. V raném dětství mluvíme o senzomotorickém vývoji (smysly a pohyb), který dětem uvnitř často chybí. Pobyt venku poskytuje nervovému systému přesně ty vstupy, které mozek potřebuje k růstu a vývoji. Na to velmi dobře nasedá to, že máme venku kontakt s reálným světem a děti se pokaždé učí něco nového. Venku totiž pokaždé něco nového je, do místnosti to musíte přinést. Změna v přírodě je jemná a pomalá, to má dětský mozek rád. Není stavěný na razantní, rychlé změny, kdy děti pokaždé dělají něco nového, což občas v některých školkách vídám. Pomalé děje v přírodě posilují wellbeing, který my, jako dospělí jedinci, také venku vyhledáváme, když se chceme zrelaxovat.
Máme zpětnou vazbu ze základních škol, že děti z lesních školek jsou navíc trpělivější a mají schopnost počkat si, což je v dnešní zrychlené době vzácná dovednost. Jsou odolnější, protože denně zdolávají drobné fyzické i psychické překážky. Umí si říct, co potřebují, například když je jim zima nebo potřebují s něčím pomoct. Často panuje obava, že tyto děti v první třídě neobstojí a budou skákat po židlích. Domnívám se ale, že jejich potřeba pohybu je přirozená a zdravá. To, že se hýbat nemůžou, je chyba školství.
Stalo se vám někdy, že podmínky byly natolik nevhodné, že se výuka musela zrušit nebo přesunout?
Nejčastěji se to stává při velkém větru, kdy není bezpečné chodit do staršího lesa kvůli pádu větví nebo stromů. V takovém případě se neruší program, ale aktivujeme krizový plán. Přesuneme se třeba do zahrady, na louku nebo do „ochranného zázemí“, což bývá vnitřní prostor, např. veřejná instituce jako knihovna nebo obecní úřad. Děti se tak přirozeně učí i této formě vlastní bezpečnosti a tomu, jak reagovat na změnu podmínek.
Jaká jsou klíčová pravidla bezpečnosti v lese?
Je to něco, co musíme předem vyhodnotit. Každá školka si dělá vyhodnocení rizik a my k tomu ještě přidáváme posouzení rizik a přínosů. Přistupujeme k riziku jako k příležitosti učení se, jak s tím rizikem bezpečně zacházet, což je třeba ten příklad s tím lesem po větrné situaci. Máme naše místa zmapovaná, víme, kde je signál, máme proškolení první pomoci, máme s sebou lékárničku, jsme tam vždycky dva, takže i jistíme tu skupinu tímto způsobem. Kdyby se jednomu něco stalo, druhý se stará o skupinu dětí. Máme na to postup, který je předem domluvený, a jsme v kontaktu třeba i se záchrannými složkami, které vědí, že tam ta lesní školka je, takže potom ten výjezd je velmi rychlý, kdyby byl potřeba. Jsou to předem připravené postupy.
Pravidla s dětmi vznikají tak, že se domlouváme vyloženě na místě. Není to tak, že by se musely naučit nějaká pravidla nazpaměť, což stejně moc nefunguje, ale učíme je, aby byly „na dohled, na doslech“. Ony nemají tendenci, že by se rozprchávaly, ale spíš je upozorňujeme „už tě nevidím, už tě neslyším“, takže se naučí, jaká je hranice otevřeného prostoru, ne někde nějaký plot nebo zeď. Čímž zase trénují velmi dobře pozornost.
Když pracují s ostrými nástroji, což je taky specifikum lesních školek, jako nože, pilky, tak máme specifické nastavení, kdy pracuje třeba jedno dvě děti a učíme je správný postup. Na první pohled to možná vypadá rizikově, ale tím, že je to naučíme, tak s těmi nástroji umí pracovat bezpečně.
Jste spoluautorkou knihy „Nejlepší hry z lesních školek“. Máte nějaké oblíbené hry?
Nejoblíbenější je „volná hra“, kterou si děti vymyslí samy v podnětném prostředí lesa. Les je plný „hraček“ (materiálů), ze kterých si mohou vytvořit, co chtějí. Je to nejlepší typ učení, protože vychází z vnitřní motivace dítěte. Pokud bych měla být konkrétnější, mám ráda hru s klackem. Klacek je pro děti prodloužená ruka, objevují s ním svět, hrají si s ním na letadlo nebo zvířátko. I když to občas vypadá nebezpečně (např. šermování), učíme je pravidla, jak to dělat bezpečně, místo abychom jim to zakazovali.
Vnímáte v posledních letech zvýšený zájem o lesní školky?
Rozhodně. Přestože si rodiče musí za lesní školku připlatit, zájem roste. Rodiče v lesních školkách hledají individuální přístup a kontakt dětí s přírodou. Už to není jen pro ty „odvážné“, ale je to vyzkoušená cesta mnoha dětí, které jsou zdravé a spokojené. I když se nyní křivka porodnosti snižuje, v lesních školkách to tak silně nepociťujeme.
Je něco, co byste chtěla říct na závěr?
Ráda bych pozvala kohokoli, koho to zajímá. Asociace elementárního vzdělávání je otevřená rodičům i učitelům i z běžných mateřských škol. Rádi sdílíme naše zkušenosti a podporujeme ty, kteří by to chtěli zkusit, i kdyby to nemělo být každý den po celý rok.
Autorka: Tereza Macková
iDZ Praha, Mateřské školy, ROZHOVOR
Zdroj: Pražské školy