Ačkoliv počty studentských parlamentů rostou, většina z nich funguje pouze formálně. Jaké negativní dopady má tato prázdná struktura na žáky a proč nefunkční samospráva páchá více škod než užitku?
Z inspekční činnosti České školní inspekce zřetelně vyplývá, že kvalita žákovské participace se mezi jednotlivými školami v České republice velmi výrazně a propastně liší. Ačkoliv inspekce nemá k tomuto tématu zpracovaný samostatný tematický výstup, zapojení žáků do života školy je pravidelně sledováno jako integrální součást hodnocení celkového školního klimatu a úrovně řízení instituce. V některých vzdělávacích zařízeních představuje žákovská samospráva skutečně funkční nástroj komunikace mezi studenty a vedením, který má prokazatelný dopad na každodenní chod školy. Na mnoha jiných místech však tento orgán zůstává spíše jen formálním mechanismem bez jakéhokoliv reálného vlivu na dění ve vzdělávací instituci.
Česká středoškolská unie přitom dlouhodobě považuje studentské parlamenty za naprosto jedinečný výukový nástroj, který má pro mladou generaci zcela nezastupitelnou hodnotu. Právě skrze tyto samosprávné orgány si mohou žáci v bezpečném školním prostředí prakticky osvojovat náročné schopnosti, jako je úroveň komunikace s lidmi na různých pozicích, sebevědomé vystupování na veřejnosti nebo umění přetvářet své vlastní nápady ve skutečné a hmatatelné akce.
Dlouhodobě navíc studentských parlamentů v českém prostředí setrvale přibývá, což jasně ukazuje, že ze strany samotných žáků existuje upřímná snaha se do veřejného dění aktivně zapojovat. Z přímých inspekčních zjištění se však současně ukazuje jeden zásadní paradox, a sice že samotná fyzická existence žákovského parlamentu či obdobného orgánu ještě automaticky neznamená, že participace žáků ve škole skutečně a smysluplně funguje.
Formálnost samospráv
Zástupci České středoškolské unie otevřeně upozorňují na alarmující skutečnost, že v současnosti fungují zhruba dvě třetiny všech studentských parlamentů pouze na čistě formální úrovni. Studenti se v takovýchto uměle udržovaných a direktivních strukturách stávají spíše poslušnými loutkami v rukou dospělého vedení školy. Bez jakékoliv reálné možnosti skutečně ovlivňovat důležité dění na své vlastní škole tak tito mladí lidé slouží pouze k tomu, aby formálně potvrdili a posvětili rozhodnutí, která již předtím nezávisle učinili dospělí.
S tímto prázdným a čistě formálním přístupem se ve své bohaté každodenní praxi velmi často setkávají i zástupci Republikového fóra parlamentů dětí a mládeže. Podle jejich nasbíraných zkušeností jde typicky o velmi neutěšené situace, kdy žákovský parlament sice existuje takříkajíc „na papíře“, ale reálně nedisponuje vůbec žádným vlivem na chod instituce. Takový volený orgán není vedením školy zapojován do důležitých rozhodovacích procesů a celá jeho činnost je navíc ze strany ředitelství silně řízena nebo přímo omezována.
Odborníci z Republikového fóra proto spatřují kořen tohoto vleklého problému v naprostém nepochopení samotné podstaty participace. Ta totiž v žádném případě nestojí a logicky ani nemůže stát pouze na vytvoření nějaké umělé organizační struktury, nýbrž výhradně na naplňování konkrétních a živých principů. Jde především o smysluplné zapojení dětí, sdílenou zodpovědnost a zajištění reálného vlivu mladých lidí na věci, které se jich bezprostředně a denně týkají.
Pokud tyto nosné principy na škole chybí, parlament se stává pouze zbytečnou dekorací, což má na mladou generaci několik zcela zásadních a hluboce negativních dopadů. Tím vůbec prvním a bezprostředním je naprostá ztráta vnitřní motivace a důvěry ze strany jinak angažovaných žáků. Děti velmi rychle a zcela neomylně poznají, že jejich osobní zapojení a obětovaný čas nemají vůbec žádný reálný dopad, což nevyhnutelně vede k rychlé rezignaci a k postupnému vyprázdnění původního smyslu celé volené struktury.
Dalším důsledkem zmařené participace je citelné oslabení přirozeného vztahu mladých lidí ke škole jakožto k instituci. Místo toho, aby se u žáků prostřednictvím fungujícího parlamentu přirozeně budoval pocit zdravé sounáležitosti a sdílené spoluodpovědnosti za své okolí, vzniká v nich spíše trpký pocit, že se na ně ze strany dospělého vedení pouze „něco hraje“. Z provedených inspekčních šetření navíc vyplývá, že pokud žáci opakovaně zažívají pocit lhostejnosti vůči svým upřímným podnětům, dramaticky to snižuje jejich celkovou ochotu k dalšímu vzdělávání.
Z dlouhodobého celospolečenského hlediska pak Republikové fórum identifikuje jako zcela nejnebezpečnější dopad nevědomou deformaci vnímání samotné podstaty demokracie. Pokud mladí lidé ve svých formativních letech zažívají na půdě školy participaci pouze jako zkostnatělý, nefunkční a ryze formální proces, přenášejí si tuto pokřivenou zkušenost i do svého budoucího občanského života a do vnímání širších demokratických procesů ve státě.
Tento efekt nefunkčnosti a hlubokého zklamání se navíc zdaleka netýká pouze přímých členů žákovské samosprávy. Zásadní a velmi negativní dopad lze spolehlivě pozorovat i na takzvaných pasivních žácích, kteří nejsou v rozhodovacích orgánech nijak napřímo zapojeni. Tito běžní studenti totiž nefunkčnost celého systému zvenčí velmi bedlivě sledují a denně se tak utvrzují ve svém skeptickém přesvědčení, že vyvíjet jakoukoliv vlastní iniciativu zkrátka postrádá smysl.
Dnešní rychlá doba a neustálý vývoj technologií přitom ještě více a neúprosně prohlubují již tak znatelné generační rozdíly. Vzniká tak propast mezi autoritami, které přijímají rozhodnutí a nejrůznější plošná opatření, jako jsou učitelé a vedení školy, a samotnými žáky, jejichž skutečné potřeby a pohledy na svět se od představ dospělých mohou velmi často lišit.
Jak by to mohlo být?
Aby se z nově vznikajících či již stávajících parlamentů nestávaly pouze tyto prázdné a ryze formální orgány, je naprosto nezbytné, aby získaly aktivní a neutuchající podporu přímo od vedení školy. Často totiž v pedagogických sborech panuje poněkud mylná představa, že studenti sami po založení samosprávy začnou aktivisticky řešit, co vše se dá na škole měnit a zlepšovat, a jsou tak na dospělém vedení naprosto nezávislí. Studentské parlamenty se ale v tomto ohledu nijak neliší od jakékoliv jiné složité problematiky běžně řešené na škole a bez adekvátní systémové podpory zkrátka nemohou dlouhodobě fungovat.
Česká středoškolská unie proto za naprosto klíčové kroky pro úspěšné uchycení a hladký běh žákovského parlamentu považuje především pevný a velmi čitelný postoj vedení. Ředitelství musí mít od samotného počátku jasně nastavená očekávání od nově vzniklé samosprávy a musí přesně vědět, jakou konkrétní roli má tento žákovský orgán na škole zastávat. Vedení by navíc mělo aktivně napomáhat vytvářet v parlamentu psychologicky bezpečné prostředí, ve kterém může mezi všemi jeho členy volně plynout otevřená a upřímná diskuse bez strachu z jakéhokoliv trestu. Za tímto důležitým účelem je odborníky vnímána jako nesmírně důležitá i stabilní role kompetentního koordinátora, který je pečlivě vybrán z řad samotných učitelů.
Žákovským samosprávám by mělo být následně ze strany školy umožňováno mnohem více a hlasitěji promlouvat do klíčových rozhodovacích procesů napříč institucí. Mělo by se tak dít především v těch momentech, kdy se jedná o důležité věci, které mají na samotné studenty přímý a každodenní dopad, jako jsou například strategické plány a samotné cíle probíhající výuky. Praxe totiž jednoznačně ukazuje, že pokud jsou nejrůznější školní opatření přijímána až po důkladné konzultaci s žáky, mnohem častěji se shodují s jejich vnitřními představami a v prostředí dané školy se tak mnohem lépe a trvaleji uchytí.
Zástupci Republikového fóra parlamentů dětí a mládeže mají ze své dlouholeté praxe i celou řadu vysoce pozitivních zkušeností z těch škol, kde vedení dokázalo pochopit a plně přijmout žákovský parlament jako svého skutečného partnera. V těchto ukázkových a ideálních případech je zřetelně vidět výrazně vyšší celková angažovanost žáků, mnohem lepší a zdravější školní klima i skutečný rozvoj všech klíčových kompetencí nezbytných pro jejich budoucí aktivní občanství.
Autor: Jiří Linhart
iDZ Praha, Z domova
Zdroj: Pražské školy