Republikové fórum funguje jako otevřená platforma pro propojování a podporu žákovských, městských i krajských parlamentů. V rozhovoru přibližujeme, jak pražské školy přistupují k žákovské participaci a s jakými překážkami se mladí lidé potýkají.
Co vás přimělo se o participaci mládeže vůbec zajímat?
Veřejné dění a podpora aktivních lidí mě provází dlouhodobě. Když jsem dostala možnost věnovat se participaci mladých lidí, dávalo mi to velký smysl. Dobře totiž vím, jak náročné může být dobrovolnictví, a proto považuji za důležité vytvářet mladým lidem podmínky, aby v něm mohli dlouhodobě uspět.
V čem konkrétně spočívá vaše podpora těmto mladým dobrovolníkům?
Vnímám jako hodně důležité, aby se tito lidé cítili dobře, bezpečně a měli v zádech někoho, na koho se mohou spolehnout. K tomu se řadí například právní podpora ve chvíli, kdy je potřeba založit spolek. Další rovinou je komunikace se státními institucemi nebo neziskovkami a také poradenství, když chtějí žáci uspořádat nějakou akci na škole. Moje práce souvisí i s propojováním těchto institucí se žáky, když se dělají různé výzkumy nebo celostátní šetření. Bez podobné podpory se totiž může snadno stát, že mladý člověk odejde z participace nespokojený a tuto špatnou zkušenost si ponese dál.
Jaké je tedy hlavní poslání Republikového fóra?
My říkáme, že Republikové fórum je otevřená platforma. Je to opravdu rovná placka, kde se dobrovolně sdružují samosprávné participační orgány, a to i lidé, kteří jsou zatím sami a chtějí orgán teprve založit. Naším cílem je propojení těchto lidí navzájem, posílení jejich hlasů, reprezentace a prosazování témat, která mladé lidi trápí, do veřejného života.
Existuje nějaký ultimátní cíl, kterého by Republikové fórum chtělo v průběhu let dosáhnout?
Republikové fórum si každý rok nastavuje stanoviska a priority, které chceme prosadit, ale z pohledu samotné organizace je naší dlouhodobou prioritou vytvořit stabilní a udržitelnou platformu, která bude fungovat bez ohledu na generační obměnu jejích členů. Zahraniční praxe, například z Itálie, totiž jasně ukazuje, že když se nepodaří dlouhodobě stabilizovat zaštiťující platformu, celý projekt žákovské participace vůbec nemusí fungovat. Pospolitost a stabilita projektu je proto klíčová.
Jak Republikové fórum měří úspěšnost své práce?
Úspěšnost sledujeme ve třech rovinách. Jednak podle toho, kolik parlamentů vzniká a jak dlouhodobě fungují. Především nás zajímá rozvoj samotných mladých lidí – například jejich komunikační, organizační nebo vyjednávací dovednosti. A třetí oblastí je systémová změna, tedy zda se participace dostává více do pozornosti škol, České školní inspekce nebo ministerstev. Důležité je i to, zda se informace dostávají ke školním ředitelům nebo učitelům a jestli samotní žáci vůbec vědí, že mohou mít školní parlament.
Jaká konkrétní témata se mladí lidé snaží aktuálně prosazovat?
Je to poměrně široké spektrum témat, která vycházejí z každodenních zkušeností mladých lidí. Dlouhodobě se věnujeme tomu, aby měli více příležitostí zapojovat se do veřejného dění – ať už prostřednictvím školních parlamentů, místních samospráv, nebo debat s volenými zástupci. Součástí této diskuse je například i otázka volebního práva od 16 let. Velkými tématy je ale mimo jiné vzdělávání, kdy mladí lidé upozorňují na potřebu lépe připravovat žáky na současný svět, ale i téma duševního zdraví, kdy se varuje před nedostatkem psychologické péče.
Lze říct, jak moc jsou přímo pražské školy angažované ve školní participaci?
V současnosti neexistují úplná data o počtu školních parlamentů. Proto jsme společně s ministerstvem a Českou školní inspekcí připravovali otázky, které by mohly situaci lépe zmapovat. Přesné počty tedy neznáme, nicméně my máme u nás v evidenci aktuálně 35 pražských samospráv.
Co bývá pro žáky největší překážkou při zakládání samosprávy?
Z mé osobní zkušenosti dělá většinu úspěchu přístup vedení školy, nastavení parlamentu a osoba koordinátora. Často se stává, že i přes velkou aktivitu žáka se nepodaří samosprávu vytvořit právě kvůli minimální podpoře ze strany vedení školy. Obecně mohu potvrdit, že školy bohužel preferují spíše soutěžní mimoškolní aktivity.
Znamená to, že participace nemá u vyučujících takovou podporu jako třeba sport?
Ve školách bývají tradičně lépe zavedené oblasti jako sport nebo olympiády, protože jejich přínos je dobře viditelný nebo měřitelný. Participace si své místo teprve hledá a často je potřeba více vysvětlovat, co mladým lidem přináší. Máme z republiky zkušenost, že třeba sportovcům se absence omlouvají poměrně snadno. Pokud ale participující žáci neumí učitelům jasně odpovědět, co vlastně na zasedáních dělají, pedagogové k tomu pochopitelně ztrácejí důvěru.
Dá se tento problém s absencemi řešit nějak systémově?
Řešili jsme to na úrovni ministerstva školství, zda by tito žáci mohli dostávat oficiální omluvenky, ale ministerstvo toto samozřejmě nemůže dlouhodobě řešit. Momentálně to tedy děláme tak, že na žádost žáka vydáváme omluvenky přímo my jako Republikové fórum. Zatím se to podařilo vždy vyřešit bez větších problémů. Chceme ale i touto formou mladému člověku ukázat, že na to není sám.
Liší se podpora vedení a zapojení studentů podle typu školy?
Zde jsou rozdíly často propastné. Největší zastoupení mají gymnázia, humanitně zaměřené školy nebo různá lycea. Na odborných školách a učilištích bývá participace složitější, často kvůli odlišnému nastavení výuky nebo školní kultury. Klobouk dolů před všemi z učňáků, kteří se rozhodnou participovat, často to pak dělají převážně mimo školu. Co se týče speciálních škol, aktuálně u nás nemáme zapojenou žádnou, ale to znamená jen to, že se k nám zatím nepřihlásily, jsme otevřeni úplně všem.
Záleží rodičům na tom, zda má škola fungující samosprávu?
Velmi stručná odpověď zní ano, pro rodiče to může být důležité kritérium. Hodně to ale souvisí s touhou po vzdělání a celkovými nároky rodiny. Osobně se navíc domnívám, že pokud dítě řeší existenční problémy, má nemocnou maminku, stará se o postiženého sourozence nebo mu hrozí fyzické tresty či jiné náročné věci, participace pro něj pochopitelně nemůže být prioritou, není to v lidských silách.
Jak se daří participaci z celorepublikového hlediska?
Řekla bych, že participace je čím dál více samozřejmá. Může to být tím, že odchovanci participace jsou dnes již v produktivním věku, a když pak sami pracují s mládeží, jsou komunikaci mnohem více otevřeni. Jde také o to ukázat, že organizace mládeže opravdu něco umí. Když se například nedávno řešil etický kodex pro novináře ohledně soukromí dětí, byla u toho i naše mluvčí. Rozeslala dotazník našim kontaktům a během jediného týdne získala ke kodexu 300 až 400 odpovědí od mladých lidí. My máme k dispozici komunikační kanál, který samotné státní orgány zkrátka nemají.
Zmínila jste dříve snahy o legislativní změny. Měl by stát zakotvit školní samosprávy specifičtěji do zákona?
Měli jsme k tomu debatu na ministerstvu školství a došli jsme k závěru, že aktuální volnější ukotvení v zákoně pro mladé lidi reálnou překážkou není. Problémem je spíše to, že nevědí, jak samosprávu založit. Proto teď pracujeme na zpracování návodu k založení parlamentu, abychom jim dali do ruky nástroj. Zahraniční praxe sice ukazuje i povinné samosprávy, ale kdyby u nás šlo jen o pouhé zákonné nařízení, vznikne sice struktura, ta ale bude zcela prázdná a nic se v ní dít nebude.
A nebylo by dobré ošetřit legislativně alespoň ty omluvenky pro aktivní žáky?
Je to rozhodně věc, která nás trápí. Kdybychom ji ale ošetřili legislativně, nedocílíme toho, že tomu lidé skutečně porozumí. Potřebujeme spíše vysvětlovat a dosáhnout toho, aby napříč společností, učiteli i rodiči panoval jednotný názor. Musí pochopit, že když jde žák reprezentovat školu nebo řešit, jak se žije v jeho městě, je to stejně validní důvod k absenci jako sportovní či jiná soutěžní aktivita. Ani legislativní změna sama o sobě nestačí, pokud se nezmění přístup školního prostředí. Proto považujeme za důležitější dlouhodobou osvětu než samotnou změnu zákona.
Jak moc sbíráte inspiraci ze zahraničí?
Snažíme se. Existuje mnoho evropských projektů a v rámci České rady dětí a mládeže vyjíždíme do zahraničí, kde sdílíme informace o tom, co kde funguje a nefunguje. Třeba když jsem byla loni na podzim v Bruselu a řešili jsme získávání financí, přišla zrovna jednomu polskému kolegovi zpráva, že získal významný grant od nadace Lady Gaga. To je třeba možnost, která by nás u nás ani nenapadla. Jsme otevření i zkušenostem mimo Evropu, z Ameriky nebo Asie, ale domnívám se, že tou mentalitou jsme si v Evropě přece jen nejblíže.
Autor: Jiří Linhart
iDZ Praha, ROZHOVOR
Zdroj: Pražské školy