Diferenciace ve výuce je pedagogická strategie, která reaguje na rozmanitost potřeb, schopností, znalostí a zájmů jednotlivých žáků ve třídě. Cílem diferenciace není pouze pomoci žákům s obtížemi, ale poskytnout každému adekvátní podmínky pro jeho rozvoj, což znamená upravit výuku tak, aby odpovídala individuálním vzdělávacím potřebám. Diferenciace se může týkat obsahu učiva, procesu výuky, výstupů i prostředí a může být realizována různými způsoby, například variabilitou zadání, volbou různě náročných úloh, skupinovým či individuálním přístupem nebo poskytováním různých pomůcek.
Vědecké poznatky z oblasti pedagogické psychologie a didaktiky ukazují, že homogenní přístup ke vzdělávání neodpovídá skutečnosti, že každý žák má jedinečné předpoklady, tempo učení a styly zpracování informací. Diferenciace tak napomáhá prevenci školního neúspěchu i rozvoji nadaných žáků, snižuje úroveň frustrace a zvyšuje motivaci k učení. Výzkumy potvrzují, že diferencované třídy dosahují lepších studijních výsledků, když učitelé pružně reagují na aktuální potřeby žáků a volí různé strategie, například stanovení různých cílů, práci s otevřenými úlohami nebo rotaci pracovních stanic s různou obtížností.
Implementace diferenciace však klade vysoké nároky na učitele v oblasti plánování, organizace, diagnostiky potřeb žáků a tvorby výukových materiálů. Vyžaduje také kontinuitu v profesním rozvoji učitele a podporu ze strany školy. Úspěšná diferenciace spočívá nejen v poskytování různých úkolů, ale i v systematickém sledování pokroku, efektivní komunikaci a v partnerské spolupráci s žáky. Právě proto je diferenciace považována za jednu z klíčových výzev i přínosů současného inkluzivního vzdělávání, které směřuje ke spravedlivému naplňování vzdělávacích práv všech žáků.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)