Distanční vzdělávání představuje formu vzdělávání, při níž nedochází k bezprostřednímu kontaktu mezi učitelem a žákem v tradiční učebně, ale výuka probíhá převážně prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Tato metoda získala v posledních dvou desetiletích na významu, a to zejména díky digitalizaci společnosti a možnostem internetu. Význam distančního vzdělávání narostl pak zejména v období pandemie covidu-19, kdy byla řada škol a univerzit nucena přejít na režim online výuky.
Distanční vzdělávání umožňuje flexibilitu v čase i místě, což je výhodné pro studenty s různými potřebami či omezeními – například pro pracující dospělé, rodiče na mateřské dovolené, osoby se zdravotním postižením nebo studenty žijící v odlehlých oblastech. Mezi nejčastěji využívané formy distanční výuky patří online kurzy, videokonference, e-learningové platformy, samostudium prostřednictvím elektronických učebnic, testů či interaktivních modulů. K efektivnímu průběhu distančního vzdělávání je potřeba vhodné technologické vybavení a digitální gramotnost jak na straně žáků a studentů, tak učitelů.
Přestože distanční vzdělávání nabízí řadu výhod, nese s sebou také mnohé výzvy. Významným problémem je zajištění motivace a samostatnosti studentů při studiu, omezený sociální kontakt nebo bariéry vyplývající z nedostatečného technického vybavení či slabého připojení k internetu. Kromě toho může být pro některé studenty obtížné zvládnout organizaci času bez přímého dozoru učitele. Z hlediska vyučujících je pak klíčové osvojit si nové pedagogické a technické dovednosti, aby dokázali efektivně předávat znalosti i na dálku. Z uvedených důvodů je proto distanční vzdělávání v současnosti nejčastěji využíváno jako doplněk prezenční formy, případně v hybridních modelech, které kombinují oba způsoby výuky.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)