Žákovské parlamenty učí děti odpovědnosti, zlepšují klima škol a předcházejí šikaně. Proč ale parlamenty na mnoha školách fungují jen na papíře a jak důležitá je připravenost pedagogů i přístup vedení školy?
Největším systémovým problémem efektivního fungování parlamentů je překvapivá neznalost jejich skutečného smyslu a vzdělávacích cílů přímo u pedagogických sborů. Dokládá to ostrý kontrast ve zjištěních z praxe. Zatímco ředitelé v průzkumech často sebevědomě tvrdí, že jejich učitelé důvody zřízení znají, reálná data ukazují, že pouhých 6 % škol má činnost parlamentu řádně ukotvenou ve svých školních vzdělávacích programech.
Okolo čtvrtiny ředitelů bohužel stále chápe parlament spíše jen jako provozně-technické místo pro rozhodování o materiálních záležitostech školy, nikoliv jako hodnotný edukační prostor pro osvojování demokratických dovedností a přípravu na občanský život. Odborníci v této souvislosti varují, že pokud je participace na škole zavedena pouze formálně a žáci ve výsledku nemají žádný reálný vliv na dění, může celý tento koncept na jejich vývoj působit vysloveně negativně.
Výrazným rizikem, který přímo narušuje samotný smysl participace, je nízká frekvence setkávání a značné nedostatky v metodice realizace školních voleb. Aby parlamenty fungovaly skutečně efektivně a nebyly jen prázdnou schránkou, měly by se scházet optimálně jedenkrát týdně na 90 minut, minimálně však alespoň jednou za 14 dnů na 45 minut. Toto doporučení však v praxi splňuje jen čtvrtina základních a pouhá desetina středních škol.
Nejčastější praxí na školách tak zůstává setkávání zástupců pouze jednou za měsíc v délce jedné vyučovací hodiny. To jasně indikuje silně formální charakter orgánu. Při takto nízké frekvenci logicky dochází jen k prostému a rychlému přenosu požadavků bez jakéhokoliv hlubšího rozvoje žákovských dovedností.
Velmi často také v praxi zcela selhává tok informací z parlamentu směrem k běžným žákům. Jako funkční řešení se ukazuje správné načasování. Pokud totiž třídnická hodina nenavazuje bezprostředně na zasedání parlamentu, zvolení zástupci zapomenou důležitý kontext a ostatní žáci ve třídách rychle ztrácejí přehled o tom, co se na jednáních vůbec děje.
Dalším mimořádně vážným úskalím je zažitá praxe u více než třetiny základních škol, které zajišťují třídní volby pouze individuálním a nejednotným přístupem jednotlivých učitelů. Zkušenosti přitom ukazují, že bez promyšlené metodiky neproběhnou volby správně, což fatálně a negativně dopadá na pozici i celkovou prestiž samosprávy ve škole.
Ač se to může zdát na první pohled překvapivé, úspěch žákovské participace nestojí na samotných žácích, ale primárně na pedagozích. Většina dětí se zkrátka bez adekvátní podpory a vedení nedokáže do demokratických procesů smysluplně zapojit. Učitelé však pro moderaci takových aktivit často postrádají nezbytnou metodickou erudici a velmi často jim chybí i potřebná vnitřní motivace.
Úspěšné zavedení participace totiž logicky vyžaduje, aby učitel opustil svou komfortní roli tradiční a neomylné autority, vzdal se určité části svého vlastního vlivu a stal se spíše partnerským průvodcem či facilitátorem diskuse. Tento nutný krok v mnoha pedagozích pochopitelně vyvolává obavy, a pokud jsou do realizace nuceni shora bez vnitřního souhlasu, vznikají u nich silné negativní pocity.
Tato neschopnost učitelů opustit dominantní roli se projevuje i tím, že se často nedaří předat zodpovědnost z dospělých na děti. Ve dvou pětinách základních škol jednání parlamentu dlouhodobě vede a organizuje přímo dospělý koordinátor. Pokud je navíc role tohoto koordinátora přidělena pedagogovi pouze direktivně nad rámec jeho běžných povinností a zcela bez jeho osobního zájmu, efektivita orgánu dramaticky klesá a stává se z činnosti parlamentu čistě formální zátěž.
Analytické studie současně zcela boří častý a pohodlný mýtus, že nefunkčnost parlamentů je způsobena údajnou apatií nebo nezájmem samotných dětí. Drtivá většina objektivních překážek totiž plyne z pevného strukturního nastavení vzdělávacího systému a z prostředí konkrétní školy.
Nejtěžší praktickou bariérou, na kterou každodenně narážejí i velmi motivovaní učitelé, je akutní nedostatek času a obrovský institucionální tlak na probírání povinného množství učiva. Právě to je nakonec často nutí participativní diskuse zkracovat a omezovat. Zcela zásadním rizikovým faktorem pro celý proces je také samotný přístup ředitele školy. Pokud vedení postrádá ochotu akceptovat kritické podněty, nechce být konfrontováno s jinými názory a nevnímá parlament jako rovnocenného partnera, zůstává sebelepší legislativní opora pouze mrtvou literou bez jakéhokoliv reálného vlivu na kvalitu vzdělávání.
Poslední, avšak neméně závažnou překážkou smysluplné implementace do života školy je nakonec i skutečnost, že ve velkém počtu vzdělávacích institucí nemají koordinátoři pro svou náročnou práci s parlamentem zajištěny od vedení žádné speciální materiální ani časové podmínky.
Studenti hlasující na Kalifornské univerzitě. Zdroj: Wikimedia/Josh Kahen – The Daily Californian file/Zero-Clause BSD license
Studenti ČVUT v Praze. Zdroj: Wikimedia/VIC CVUT/CC BY 3.0
Autor: Jiří Linhart
iDZ Praha, Z domova
Zdroj: Pražské školy