Inkluzivní vzdělávání představuje přístup, který usiluje o vytvoření otevřeného a rovného vzdělávacího prostředí pro všechny žáky, bez ohledu na jejich schopnosti, zdravotní znevýhodnění, sociální původ či kulturní odlišnosti. Hlavní myšlenkou je začlenění dětí s různými potřebami do běžných tříd, kde společně s ostatními vrstevníky rozvíjí své vědomosti, dovednosti i sociální kompetence. Tento model je alternativou ke speciálním školám nebo odděleným třídám a vychází z předpokladu, že rozmanitost obohacuje celé pedagogické prostředí a posiluje přirozenou soudržnost společnosti.
Implementace inkluzivního vzdělávání vyžaduje systematickou podporu na úrovni legislativy, školní praxe i profesního rozvoje pedagogických pracovníků. Klíčovými faktory úspěchu jsou individualizace výuky, používání diferencovaných metod a forem vzdělávání, spolupráce s asistenčními pracovníky a využívání speciálních pedagogických pomůcek či technologií. Neméně důležité je také vytváření přístupného školního prostředí, a to jak fyzicky (bezbariérovost), tak i psychosociálně (otevřená komunikace, prevence předsudků a šikany). V České republice je inkluze ukotvena v legislativě, zejména ve školském zákoně a jeho novelách, které stanovují právo žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na podpůrná opatření.
Výzkumy ukazují, že inkluzivní vzdělávání přináší řadu benefitů nejen pro samotné žáky se speciálními potřebami, ale také pro většinovou populaci žáků a širší společnost. Podporuje rozvoj empatie, schopnost spolupráce a respektování odlišností. Na druhé straně však inkluze přináší i nové výzvy, například potřebu zvyšovat kvalifikaci učitelů, zajistit dostatek finančních a materiálních zdrojů a překonávat někdy přetrvávající předsudky v širší společnosti. Smyslem je však vytvořit takové vzdělávací prostředí, v němž každý žák získá příležitost k rozvoji svého potenciálu a pocítí, že je přijatou součástí kolektivu.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)