Konstruktivismus ve vzdělávání představuje pedagogický a psychologický směr, který klade důraz na aktivní roli žáka v procesu získávání poznatků. Základní premisa konstruktivismu spočívá v přesvědčení, že poznání není pasivně přijímáno prostřednictvím předávání hotových informací, ale každý jedinec si ho aktivně konstruuje na základě svých předchozích zkušeností a interakcí s okolím. Tento přístup vychází zejména z prací Jeana Piageta a Lva Vygotského, kteří zdůraznili význam interakce mezi myšlením, zkušeností a sociálním prostředím.
Ve výuce konstruktivistický přístup znamená, že učitel nehraje pouze roli předkladatele znalostí, ale spíše průvodce či facilitátora, který podporuje žáky při objevování problému, kladení otázek a hledání vlastních cest k porozumění. Pedagog vytváří takové výukové prostředí, ve kterém mají žáci možnost propojit nové informace se svými dosavadními zkušenostmi a znalostmi. Typickými metodami jsou skupinová práce, projektové vyučování, diskuse a experimenty. Důraz je kladen na reflexi, samostatné myšlení a schopnost efektivně řešit problémy.
Konstruktivismus má významný dopad na současné vzdělávací systémy, protože posiluje kompetence potřebné pro celoživotní učení, jako je kritické myšlení, kreativita a spolupráce. Kromě toho přispívá ke zvýšení motivace a zodpovědnosti žáků za vlastní vzdělávání, protože jim nabízí možnost participace a osobní angažovanosti. Přestože konstruktivistický směr čelí kritikám (například obtížnější realizaci ve větších kolektivech či potřebě vyšší odbornosti pedagogů), patří mezi uznávané a široce uplatňované teorie vzdělávání reflektující potřeby moderní společnosti.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)