Dnešní děti umějí internet používat, ale to ještě neznamená, že se v něm umějí bezpečně a kriticky pohybovat. Sociální sítě, influenceři, krátká videa i nástroje umělé inteligence stále více ovlivňují, jak si děti vytvářejí představu o světě. Jak je ale naučit informace ověřovat, rozpoznat manipulaci a nenechat se snadno nachytat? A proč je podle lektorky mediální gramotnosti Terezy Pchálkové lepší děti na rizika internetu připravovat než před nimi technologie zakazovat?
Co tě přivedlo k tomu školit mediální gramotnost?
Studuji politologii, a když jsem se zamýšlela nad otázkou, proč lidé tak snadno věří dezinformacím a populistickým slibům, došlo mi, že nemyslí kriticky. S kamarádkou během jednoho večera u piva jsme se na tomto shodly a shodou okolností mi rovnou představila Fakescape. Další den už jsem řešila, jestli s nimi můžu spolupracovat.
Jaké rozdíly jsi pozorovala mezi dětmi z různých škol nebo věkových skupin?
Menší děti jsou více motivované úkoly dokončit, ty starší je obtížnější zaujmout, ale to už k dospívání zkrátka patří. Myslím si, že díky hernímu formátu můžeme pracovat prakticky s jakoukoli cílovou skupinou, protože toto nastavení rozdíly mezi účastníky stírá.
S jakými tématy mají děti podle tvých zkušeností největší problém?
Dnešní děti i náctiletí jsou internetu vystaveni již od útlého dětství. Pochopit, jak se internet ovládá a co všechno umí, pro ně není takový problém. Abych byla konkrétní, žáci, se kterými jsem pracovala, často věděli, co je tzv. clickbait nebo že na prezidentovi nabízejícím peníze je něco zvláštního. Horší je ale pro ně pochopit kontext a obsah. Zrychlená doba a sociální sítě je naučily, že všechno se dá vysvětlit snadno a rychle. Navíc si myslí, že informace, které se k nim dostanou, jsou dostatečné, že není třeba hledat jiné. Děti pak často dělají chyby, protože texty nečtou pozorně. Jsou zvyklé na krátká úderná sdělení a jednají zbrkle. Není to tedy úplně o tom, že by žáci a studenti věcem nerozuměli, spíš nejsou zvyklí se zastavit a pořádně informaci vyhodnotit.
Existuje něco, o čem si dospělí myslí, že to děti dobře znají, ale ve skutečnosti tomu tak není?
Prostředí internetu je za mě poměrně nebezpečné, ať už jste dítě, nebo dospělý. Mám tím na mysli, že rodiče se mohou domnívat, že když jejich dcera nebo syn tak zdatně brouzdá internetem, musí se tam přece umět pohybovat. Ošemetné je ale to, že při pohybu na sociálních sítích nebo internetu dokážou děti rychle narazit na potenciálně nebezpečný obsah, obzvlášť pokud je podaný líbivou formou. Příkladem může být obsah vyzdvihující poruchy příjmu potravy, toxickou maskulinitu nebo nedávnou kauzu na platformě Discord. V momentě, kdy tento zájem ze strany uživatele zaregistruje algoritmus, může nastat problém.
Jak děti rozpoznávají dezinformace, manipulativní obsah nebo reklamu? Daří se jim to podle tebe lépe, než si dospělí myslí?
Mám dojem, že jsou na tom tyto skupiny podobně. Děti ani dospělí nejsou zvyklí si informace ověřovat z vícero zdrojů, nepřemýšlí nad tím, kdo a proč zprávu vydal. Nyní se navíc více lidí spoléhá na umělou inteligenci, zabudovanou v prohlížečích anebo v aplikacích. U výsledku navíc ani často nekontrolují zdroje, ze kterých AI čerpalo. Reklama je pak samostatné téma. Děti už ji vnímají jako naprostou samozřejmost, protože ji vidí všude okolo sebe. Zároveň ale neví, že existuje třeba product placement. Není to tak úplně jejich chyba, prostě se do tohoto nastavení už narodily.
Jakou roli dnes podle tebe hrají influenceři, sociální sítě a krátká videa v tom, jak si děti vytvářejí názor na svět?
Absolutní. Děti, ale i náctiletí, dnes většinu zpráv čerpají ze sociálních sítí a od svých oblíbených influencerů. Zároveň je nutné kvůli zahlcenému informačnímu prostoru sdělit informace co nejrychleji a nejjednodušeji. A do 30vteřinových videí se příliš informací nevejde. Některé děti navíc svým vzorům bezmezně věří, a proto často informace, které slyší, neověřují.
V čem je podle tebe hra účinnější než klasická přednáška?
Ve Fakescape je kouzlo schované v prožívání daného příběhu – v jednom je to záchrana světa, ve druhém zase letních prázdnin. V jednotlivých úkolech si zkouší přesně to, co je potřebujeme naučit: pozorně číst text, sledovat úpravu fotografií, ověřovat informace. Úkoly tak děti jednak dovedou k cíli hry a zároveň si rovnou vyzkouší, co jim chceme naším workshopem předat.
Dokážou si děti díky hernímu zážitku osvojit principy, které by si z běžné prezentace nezapamatovaly?
Myslím si, že ano. V rámci workshopu navíc věnujeme čas také reflexi, kde se jednotlivým úkolům znova věnujeme. I když si tak třeba neuvědomují, že se něco učí, my je na to tímto upozorníme. Následně ještě ukazujeme příklady z praxe, aby se dokázaly „přepnout“ zpátky do reality a opravdu pochopily, o co se jedná.
Jak vypadá taková výuková hodina v praxi?
Naše workshopy jsou rozvržené na 90 minut. Veškeré materiály si přitom vozíme sami, ve škole potřebujeme jen počítač a projektor. První vyučovací hodina se věnuje hře, druhá pak reflexi. Žáci během hry pracují v menších skupinkách a postupně plní jednotlivé úkoly. Lektor mezi nimi chodí a pomáhá jim, pokud mají nějaké problémy. Ve druhé půlce workshopu následně probíhá reflexe hry s přesahem do reálného života. I prezentace je pojatá interaktivně, aby žáci udrželi pozornost. Na videích i obrázcích vysvětlujeme různé pojmy z mediální výchovy, ale také se věnujeme umělé inteligenci.
Co se během hry děje, když děti udělají špatné rozhodnutí?
Jednotlivé odpovědi z úkolů na sebe veskrze nenavazují. Z každého úkolu se pak na konci musí vyčíst dílčí informace a až na konci se hráči dozví, jestli měli všechno správně. Pokud tak udělají chybu, lektor jim ukáže, ve které úloze, a žáci mají prostor ji opravit. Při reflexi poté rozebíráme, proč zvolili chybnou odpověď, a na co si dát příště pozor. S chybou nicméně pracujeme pozitivně, vždyť právě díky tomu se učíme.
Může být hra účinným způsobem, jak otevřít i citlivá témata, o kterých se dětem obtížně mluví?
Myslím, že ano. V rámci tématu umělé inteligence se lehce dotýkáme také tvorby a šíření pornografie. Bylo by naivní se domnívat, že se s ní už děti na sítích nesetkaly. Proto jim vysvětlujeme, že se nemají bát takový obsah nahlašovat.
Co rodiče často dělají s dobrým úmyslem, ale dětem tím v oblasti bezpečného používání technologií spíše nepomáhají?
Zákazy a úplné odříznutí od technologií jsou určitě kontraproduktivní. Takový přístup se dá pochopit. Vlastně dítě chráním tím, že ho k nebezpečí nepustím. Ale dítě pak reálně nemá představu, co ho čeká. S mobily nebo sítěmi se přitom dřív nebo později stejně setká. Jako lepší cesta se mi tak zdá postupná příprava a komunikace o tom, koho a proč sleduje, co hraje za hry apod.
Jak by měl rodič reagovat, když za ním dítě přijde s tím, že se mu online stalo něco nepříjemného?
Zaprvé určitě ocenit odvahu, že se s tím vůbec svěřuje a že udělalo správnou věc. Nekritizovat, neobviňovat, ale snažit se pochopit, co se stalo. Jestli je obětí on sám, nebo jeho kamarád, jestli se jedná o kyberšikanu, kybergrooming anebo cokoliv jiného. Podle závažnosti pak zhodnotit další kroky: sesbírat důkazy (snímky konverzací, uložit fotky atd.), zablokovat útočníka, případně kontaktovat školu nebo policii.
Má podle tebe smysl děti před internetovými riziky především chránit, nebo je spíš učit, jak se s nimi samostatně vypořádat?
Ve Fakescape si myslíme, že zákazy v této oblasti nedávají smysl. Prakticky každý už má od dětství telefon z různých důvodů, a pokud ne, mají ho starší spolužáci. Je naopak lepší jít v tomto technologiím naproti a včas děti naučit bezpečnému chování.
Jak se do tvých lekcí promítal nástup generativní umělé inteligence?
S umělou inteligencí pracujeme prakticky od jejího začátku. Postupem času je vidět, jak ji děti víc a víc používají k řešení našich úloh. Také jsme začali uvádět více skutečných případů. Schválně přitom vybíráme příklady, které nejsou na první dobrou snadné odhalit. Společně se pak také bavíme, jak AI využít co nejefektivněji, třeba do promptu zadávat role anebo si napsat o odkazy, ze kterých čerpala, a ty pak samozřejmě znova zkontrolovat.
Rozpoznají děti podle tvých zkušeností obrázek, video nebo text vytvořený AI?
U prvních modelů si byly poměrně jisté, odhalit 10 prstů na jedné ruce není zase tolik náročné. S pokročilejšími modely už je to složitější i pro ně. Myslím, že roli v tom hraje také to, že si spíš všimnou konkrétní věci na obrázku než třeba nelogičnosti celého výjevu.
Co bychom dnes měli děti učit o AI, aby ji dokázaly využívat bezpečně a zároveň kriticky?
Že není všespásná. Vysvětlujeme, že AI je naprogramovaná tak, aby nám vždycky nějakou odpověď poskytla, a je jí jedno, jestli je pravdivá, nebo ne. Zároveň o nás nástroje umělé inteligence sbírají data, se kterými následně pracují, aby odpovědi byly ještě líbivější. Nechceme od užívání AI odrazovat, ale upozorňujeme, že je nutné její odpovědi brát s jistou rezervou a ověřovat je.
Proměnila AI nějakým způsobem samotná rizika, kterým děti na internetu čelí?
Určitě ano. Nyní je mnohem snazší vytvořit líbivější vzhled, vymyslí se také víc nápadů pro content. Děti tak mohou na internetu trávit více a více času scrollováním. Dalším tématem je jistě generování deepfakeů nebo nevhodného obsahu.
Kdybys měla učitelům předat tři zásady, které by měli s dětmi o mediální gramotnosti pravidelně probírat, jaké by to byly?
Je to trochu klišé, ale zkrátka ověřovat si informace. Nemyslím jen obsah zprávy, ale také odkud informaci načerpali, kdo je autorem, na koho je asi zpráva zacílená. Ale není to jen o zpravodajství. Je třeba také vnímat, kdo jsou dnešní nejpopulárnější influenceři a streameři. Co propagují a jakým způsobem, jaké mají názory. Kdyby mohli učitelé něco předat, tak určitě i to, že je někdy fajn vylézt ze své bubliny, a sledovat, jak o stejné události informují různá média a kanály. Prospěšné je to pak hlavně tehdy, když i jiné zdroje opět ověříme a následně vše porovnáme.
A jaké tři věci by podle tebe měli vědět všichni rodiče?
Že co na internet jednou publikují, už tam zůstane. Ať si tedy rozmyslí, než zveřejní fotky svých dětí online. Zákazy toho taky moc nevyřeší. Lepší je nastavit dětem hranice a postupně je s technologiemi naučit pracovat. A aby se zajímali o to, co děti na internetu dělají, a povídali si o tom s nimi, bez toho, aby to odsuzovali.
Kdybys mohla jednu věc změnit v přístupu českých škol k mediální gramotnosti, co by to bylo?
Těžko se to zobecňuje, protože jsou školy, kde se mediální výchově opravdu věnují a učitelé odvádějí skvělou práci. Na školách, kde mediálce nedávají tolik prostoru, bych doporučila, aby oslovili externisty nebo neziskovky. Můžou si pozvat k besedě odborníky nebo novináře, zkrátka aby vedli děti k diskuzi.
iDZ Praha, ROZHOVOR
Zdroj: Pražské školy