Poslední zvonění, pasování prvňáčků na čtenáře, mikulášská nadílka nebo stužkovací ples – rituály, které dodnes provázejí český školní rok, vznikaly v různých staletích a za různých okolností. Některé přežily i úřední zákazy, jiné se prosadily teprve v posledních dvaceti letech. Co mají společné a proč se drží dodnes?
Mikulášská tradice má kořeny také ve školách
Málokdo dnes ví, že jedna z důležitých vývojových linií mikulášských zvyků souvisí se školním prostředím. První zmínky o mikulášských obchůzkách sahají do třináctého století a navazují na takzvané biskupské hry provozované v klášterních školách. Podle některých pramenů se tyto hry objevovaly už v desátém století v prostředí klášterních škol v Porýní, kde se jeden z chlapců každoročně převlékl za biskupa (Mikuláše) a symbolicky přebíral funkci představeného školy či kláštera. O nadílku dětem tehdy vůbec nešlo – smyslem byla spíš hravá záměna rolí mezi žákem a autoritou.
Teprve postupně, zejména od šestnáctého století, se k obchůzkám přidalo obdarovávání a v osmnáctém století se staly oblíbenou zábavou i mimo klášterní prostředí. Dnešní podoba, kdy do škol a školek chodí trojice Mikuláš, čert a anděl, je tak výsledkem několik set let dlouhého vývoje – v českém a slovenském prostředí má tato podoba zvlášť výrazné postavení.
Poslední zvonění vzniklo navzdory zákazu
Zatímco u mikulášské nadílky je vývoj poměrně dobře zdokumentovaný, u posledního zvonění maturantů je to přesně naopak. Podle Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského není přesný původ zvyku znám. Rakouské, respektive rakousko-uherské, a později i československé školní řády totiž studentské akce tohoto typu – zvláště pokud byly spojené s vybíráním peněz – v podstatě zakazovaly. Tradice se proto pravděpodobně prosadila až po druhé světové válce a masověji se rozšířila v šedesátých letech s tehdejším politickým uvolněním. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak bylo poslední zvonění na některých školách povoleno, na jiných zakázáno, podle aktuální situace. Skutečně masovou oblibu si vysloužilo až po roce 1989.
Podoba akce se od té doby výrazně proměnila. Dříve bylo běžné vybírání peněz v ulicích a polévání mladších spolužáků vodou nebo octem. Dnes školy tyto praktiky spíš omezují a maturanti místo toho pořádají soutěže, divadelní scénky nebo prodej občerstvení pro mladší ročníky. Součástí bývá i symbolické pasování třeťáků na takzvané mazáky.
Pasování na čtenáře je tradice teprve dvacetiletá
Naproti tomu pasování prvňáčků na čtenáře patří mezi nejnovější školní zvyky vůbec. Poprvé se objevilo v brněnské Mahenově knihovně ve školním roce 2003/2004 pod heslem „Poprvé do školy – poprvé do knihovny“. Odtud se rozšířilo do knihoven a škol po celé republice a dnes patří k pevné součásti konce prvního ročníku. Významným milníkem se stal rok 2008, kdy vznikl celostátní projekt „Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka“, který rituálu dodal další podporu a pomohl jeho tradici dále rozšířit. Projekt dnes zaštiťuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP).
Princip je na většině míst podobný: děti prokážou, že se za rok naučily číst, obvykle přednesou básničku nebo přečtou krátký text, a poté je symbolickým dotykem meče pasuje pohádková postava – nejčastěji král nebo královna. Prvňáčci si odnášejí čtenářský průkaz, knihu a často i bezplatné roční členství v místní knihovně.
Maturitní ples i stužkovací večírek mají kořeny v 19. století
Plesy jako společenská událost se v Čechách objevují už v devatenáctém století, kdy byly spojené hlavně s bohatší měšťanskou vrstvou. Maturitní ples v dnešní podobě se ale zformoval až ve dvacátém století jako slavnostní protiváha k formální maturitní zkoušce – ta byla vážným a přísným momentem, ples se měl stát jeho radostným doplňkem. Masově se tato tradice rozšířila po roce 1989, kdy studenti získali větší volnost v organizaci vlastních akcí a mohli si program plesu plánovat sami.
Zvyky se dodnes liší podle regionu. V Čechách převažují formální maturitní plesy, na Moravě je běžnější méně formální stužkovací večírek konaný na podzim posledního ročníku, obvykle po jednotlivých třídách zvlášť. Některé školy pořádají obě akce zároveň. Napříč regiony zůstává neodmyslitelnou součástí šerpování maturantů, symbolický obřad oddělující dosavadní studentský život od blížícího se dospělého.
Co všechny tyto rituály spojuje
Ať už jde o poslední zvonění, pasování na čtenáře, nebo stužkovací večírek, funguje u nich stejný mechanismus. Nejde v nich primárně o učivo ani o formální stránku školní docházky – jde o okamžik přechodu, který si žáci a studenti odžijí společně a který jim dá pocit, že patří k něčemu většímu, co přesahuje jejich vlastní ročník. Rodiče a prarodiče se navíc v těchto chvílích často poznávají, protože podobný obřad zažili sami, byť v trochu jiné podobě – jiné kostýmy, jiné písničky, ale stejná podstata.
Když se nad tím zamyslíme, školní tradice možná přežívají právě proto, že škola samotná se v posledních dekádách mění rychleji než kdykoli předtím – nové technologie, nové metody výuky, nové nároky na žáky i učitele. V takovém prostředí fungují rituály jako pevný bod: něco, co zůstává stejné, i když se všechno kolem mění, a co dává žákům pocit kontinuity s těmi, kdo byli ve škole před nimi.
Nová generace tak nepřebírá přesně stejný obřad jako ta předchozí – mění se kostýmy, písničky i konkrétní pravidla. Ale přebírá potřebu, kterou rituál naplňuje: potřebu společně si připomenout, že se něco důležitého povedlo, a udělat z toho slavnost. A dokud tahle potřeba bude trvat, je pravděpodobné, že budou trvat i tradice, které ji naplňují – ať už jim bude dvě stě, nebo teprve dvacet let.
Autorka: Žaneta Kopčilová
iDZ Praha, Z domova
Zdroj: Pražské školy