České školství se pomalu zbavuje závislosti na biflování faktů. Do tříd proniká umělá inteligence, klimatické vzdělávání i moderní mediální gramotnost. Jsme na předměty 21. století připraveni, nebo je za stát zatím musí suplovat neziskovky?
České školství se aktuálně nachází v zajímavém bodě zlomu, kdy se postupně snaží vymanit z historického dědictví encyklopedického memorování. Dlouhodobě jsme byli zvyklí na systém, který žáky přetěžoval obrovským objemem faktických znalostí, aniž by je učil, jak s nimi v reálném světě efektivně naložit. Současná revize vzdělávacích programů však ukazuje na jasný posun.
Ukázkovým příkladem je výuka informatiky, jejíž hodinová dotace byla donedávna absolutně nejnižší a neodpovídala reálným nárokům digitalizované společnosti. Nově se rozvoj digitální gramotnosti, kybernetické bezpečnosti či schopnosti tvořit obsah stává integrální součástí veškeré výuky. Právě v tomto odklonu od biflování k průřezovým dovednostem tkví obrovský potenciál českého prostředí, který dává školám přes školní vzdělávací programy výjimečnou a v mnoha ohledech nadstandardní autonomii.
Z historického hlediska je nesmírně zajímavé sledovat, jak se proměňuje pohled na to, co by vlastně mělo být oním nezbytným předmětem pro přežití. Zářným příkladem je branná výchova, která z českých osnov zmizela jako samostatný předmět v roce 1989. Odborníci i analytici připomínají, že samotný její název symbolizuje temnou část naší historie, kdy se ve školách neučily jen vědomosti, ale vynucoval se i jednotný politický názor.
Ačkoliv se tehdejší vláda pokusila prvky brannosti rozmělnit do jiných předmětů, praxe neúprosně ukazuje, že se na ně kvůli nedostatku času většinou vůbec nedostane. Dnes už navíc nepotřebujeme, aby děti běhaly v plynových maskách po lese. Potřebujeme, aby se orientovaly v kyberprostoru a na sociálních sítích, kde na ně hrozby číhají za každým rohem.
Podobně roztříštěnou historii má i sexuální a mediální výchova. Obě tyto disciplíny dodnes nemají jednotnou koncepci a neexistují jako samostatné vyučovací předměty. Sexuální výchova je roztroušena do prvouky, přírodopisu či výchovy k občanství, což vede k tomu, že její kvalita se napříč republikou diametrálně liší. Většina pedagogů se přitom zavedení nového povinného předmětu brání, a to z důvodu naprosté přesycenosti osnov i z obav před konzervativními reakcemi rodičů.
Stejně tak mediální výchova naráží na letité překážky v podobě neaktuálních tištěných učebnic, které opomíjejí fenomén sociálních sítí. Pedagogům na školách navíc často chybí jakákoliv didaktická příprava, protože fakulty podobné úzce zaměřené obory většinou nenabízejí a učitelé v této oblasti často neabsolvují ani kurzy dalšího vzdělávání.
Jaké jsou možnosti?
Právě díky volnosti českého kurikula se však otevírá prostor pro etablování skutečných předmětů 21. století, po kterých je ve společnosti enormní poptávka.
Absolutním fenoménem dneška je umělá inteligence, která dětem narozeným do vysoce automatizovaného světa zcela změní pravidla hry. AI představuje unikátní možnost, jak z hlediska samostatného předmětu, tak i může pomocidosáhnout vysněné personalizace výuky. Adaptivní systémy dokážou v reálném čase sledovat pokrok každého žáka, identifikovat jeho slabé stránky a na míru mu ušít vzdělávací plán.
Učitelům se navíc do rukou dostává neúnavný asistent, jenž jim během pár minut pomůže s přípravou hodin. Nutně to však znamená konec tradičních referátů, které chatbot vypracuje za vteřinu, a nezbytný přechod k vyžadování kritického posouzení, esejů a kreativních projektů.
Dalším žhavým kandidátem na moderní mezipředmětovou disciplínu je klimatické vzdělávání. To už dávno není jen o suchém popisu skleníkového efektu, ale stává se jedním z nejkomplexnějších témat naší doby. Zahrnuje poznatky z přírodních věd, ekonomiky, psychologie i etiky. Cílem je naučit žáky chápat provázanost těchto jevů na globální úrovni a připravit je na environmentálně odpovědné jednání.
Souběžně s tím se do škol dostává obrovská poptávka po psychohygieně. Kurikulum začíná akcentovat osobní a sociální kompetence, empatii a funkční regulaci vlastních duševních stavů. Vzhledem k tomu, že mladá generace čelí nevídané vlně úzkostí, je destigmatizace duševních chorob a nácvik zdravých způsobů zvládání zátěže naprostou nutností, která určí kvalitu jejich budoucího života.
Zásadní proměnu vykazují i další průřezová témata, u nichž poptávka po kvalitních informacích strmě roste. Moderní sexuální výchova jednoznačně ustupuje od čistě biologického přístupu k holistickému pojetí. Odborníci dnes kladou absolutní důraz na pochopení konsensu, vyvracení genderových stereotypů a prevenci kyberšikany či body shamingu. Internet je totiž přehlcen snadno dostupnou pornografií, jež formuje nereálné představy dospívajících, a úkolem moderní školy je tento vliv předběhnout.
Podobně kritická je situace v mediální výchově. Těžiště zájmu se musí přesunout k sítím, personalizované reklamě a kognitivním zkreslením. Mládež se musí naučit odolávat vlivu influencerů, rozpoznávat deep fakes a bránit se manipulacím, což jsou kompetence s přímým dopadem na samotné zachování demokratické společnosti.
Funguje již něco?
Ačkoliv by se mohlo zdát, že systém jako celek je příliš zkostnatělý, v českém prostředí již reálně funguje řada iniciativ, které dokazují, že tyto nové předměty nacházejí své pevné uplatnění.
V oblasti krizové přípravy například od roku 2013 velice úspěšně běží projekt Přípravy občanů k obraně státu (POKOS). Vznikají propracované celodopolední programy pro základní i střední školy, kde se žáci interaktivní formou seznamují s krizovými stavy, fungováním armády či zdravovědou.
Právě volnost českých vzdělávacích programů umožňuje školám, aby si z těchto témat vzaly to podstatné. Místo nesmyslného nácviku házení granátem si tak školy mohou flexibilně uvolnit prostor pro posílení reálné výuky první pomoci nebo se zaměřit přesně na ty dovednosti, které žáci pro svůj budoucí život skutečně využijí.
Fenomenální je také role neziskového sektoru, který flexibilně a nesmírně efektivně lepí díry tam, kde státní aparát nestíhá reagovat na rychlý technologický vývoj. Poptávka po materiálech je enormní, protože výzkumy neúprosně ukazují, že mediální gramotnost mladých lidí je nízká a v čase spíše klesá.
Mnozí žáci vůbec netuší, že obsah jejich sítí řídí algoritmy, nedokážou rozeznat sponzorovaný příspěvek a více než polovina z nich klidně označí známé dezinformační weby za veřejnoprávní média. Učitelé proto při výuce masivně spoléhají na externí projekty, jako jsou Jeden svět na školách, E-Bezpečí či Fakescape. Stejně tak do škol pronikají experti z organizace AI dětem, kteří systematicky vzdělávají pedagogy v tom, jak obrovský potenciál umělé inteligence bezpečně vytěžit v každodenní praxi.
Velmi slibně se vyvíjí i státní a odborná podpora v těch nejcitlivějších tématech, což ukazuje, že české školy dokážou být progresivní a velmi inovativní. Národní pedagogický institut aktivně pomáhá učitelům prostřednictvím podcastu Nová generace, který pedagogům radí, jak s dětmi smysluplně komunikovat o sexualitě, vztazích a genderu. Přináší jim praktické rady, jak opustit klasický frontální výklad a raději zapojit žáky do diskuse, případně jak citlivě zareagovat, když do školy přijde chlapec na podpatcích. O tom, že tyto kroky tvoří skutečné základy pro moderní předměty 21. století, svědčí i podpora napříč společností.
Celých 85 procent populace je totiž přesvědčeno, že sexuální výchova má své pevné místo nejpozději na druhém stupni základních škol. Právě tento proaktivní přístup k výzvám dělá z českého školství prostor s obrovským potenciálem.
Autor: Jiří Linhart
iDZ Praha, Z domova
Zdroj: Pražské školy