Design thinking, neboli česky designové myšlení, se stává trendem v rámci moderního vzdělávání. Obhájci tohoto přístupu míní, že metody design thinkingu vedou k tolik potřebným inovacím, ať už jde o tvorbu nového produktu, strategie, plánu, nebo řešení konkrétních problémů.
Koncept design thinkingu vychází z vnímání myšlení designérů už v 50. a 60. letech 20. století a postupně se formuje do obecnějšího pojetí, kdy v současnosti hovoříme o přístupu, jenž vede k řešení komplexních problémů designérským způsobem, případně o přístupu, který koncept vnímá jako specifický kognitivní styl „myslet jako designér“. Toto obecnější chápání termínu pak umožňuje jeho uplatnění ve vzdělávání a ve výuce. Zastánci přístupu design thinking, jak uvádí web designovemysleni.cz, hovoří o inkluzivitě metody, zábavnosti, poučnosti, interaktivnosti, ale také o budování schopnosti kreativního řešení problémů, které staví na generování nápadů a schopnosti je vyhodnocovat.
Zjednodušeně jde koncept popsat jako styl myšlení stavící primárně na empatii, tedy schopnosti vcítit se do potřeb klienta, obecněji chápáno ale i do potřeb aktérů jakékoli situace nebo problému, jež je nutné řešit. Zároveň jde také o pochopení, v jaké je aktér výchozí situaci. V praxi tak výzkumník vede s aktéry rozhovory, pozoruje a analyzuje. V další fázi designér, nebo v případě vzdělávání student, jasně a správně definuje základní problém, případně otázku, kterou je potřeba vyřešit.
Nyní už student může přicházet s návrhy řešení. Nápadům se meze nekladou, v podstatě jde o volný brainstorming. Generování nápadů pak střídá samotné vyhotovení návrhu řešení, v designérské mluvě jde o tvorbu „prototypu“ a jeho následného otestování. Plní svůj účel? Funguje tak, jak jsme si stanovili na základě analýzy situace a správného definování problému? Je s ním klient spokojen? Student pravděpodobně hned neodhalí ideální řešení problému, metoda se ostatně využívá zejména při řešení větších, komplexních problémů. Ale i to je součást vzdělávacího procesu – na základě zpětné vazby k navrženému řešení se dál učí a zlepšuje.
Jak by mohla výuka v souladu s design thinkingem vypadat v praxi? Ve výuce základů společenských věd pedagog stanoví problematickou situaci, například nízkou volební účast a nezájem prvovoličů o politiku. Studenti poté v rámci empatie analyzují, co jsou typické znaky prvovoličů, jak prvovoliči tráví volný čas, o co se zajímají (co považují za problém) a odkud čerpají informace o dění doma i ve světě. Na základě této analýzy například dojdou k závěru, že politici hovoří jazykem, který není pro mladé atraktivní anebo mu nerozumí. Nyní je na čase navrhnout, jak tuto situaci řešit. V rámci brainstormingu dojdou k nápadu, že smysl zájmu o politiku zřejmě mladým nepředají sami politici, ale že by to mohla učinit škola či jiná vzdělávací instituce.
Mohou tedy vytvořit prototyp nového formátu komunikace ve výuce – místo klasického výkladu přitáhne mladé k politice simulování jednání obecního zastupitelstva – třeba v podobě herního workshopu na středních školách či ve vybraných třídách jedné školy. Otestování prototypu, našeho workshopu, může proběhnout formou dotazníkového šetření před a po uskutečnění simulovaného jednání. Dotazník obsahuje otázky typu „Plánujete jít k nejbližším komunálním volbám?“ nebo „Připadají vám politické otázky příliš složité?“. Neměla by chybět ani širší zpětná vazba, v jejímž rámci by studenti postupně workshop upravovali a zatraktivňovali.
S konkrétní vyučovací hodinou může pomoci portál Masarykovy univerzity v Brně 100 metod. Ten nabízí desítky metod vhodných pro jednotlivé fáze v procesu design thinking. Autoři rozdělili metody do kategorií poznávání, definování, navrhování a ověřování a u každé metody je podrobně popsán její průběh. I když většina odborníků spojuje design thinking ve výuce spíše s projektovou výukou, realizovatelný je například i v seminářích či prakticky zaměřených předmětech. Stačí vybrat vhodné téma a třeba právě s pomocí 100 metod také zvolit konkrétní užitečné metody.
Výhodou užití design thinkingu v oblasti vzdělávání je jeho široké uplatnění, ať už co do typu škol, nebo v otázce věkové kategorie. Náročnost volíme vždy s ohledem na typ publika, pomoci v nastavení té správné úrovně obtížnosti a složitosti mohou též nástroje umělé inteligence. Design thinking lze uplatnit i pro klasickou zpětnou vazbu pro učitele, kdy studenti hodnotí kvalitu výuky nebo záležitosti týkající se třídního kolektivu, vztahů ve třídě, případně i třídního výletu, jež se zpravidla řeší na třídnických hodinách. Po uplatnění přístupu design thinkingu by pak neměla chybět ještě jedna zpětná vazba – studenti vyhodnotí vhodnost použití a přínosnost metody nebo navrhnou další témata a oblasti, kde by se přístup mohl použít příště.
Design thinking tak není jen přechodným trendem, módní záležitostí, nýbrž univerzálně použitelným nástrojem, který studenty může vést k empatii, rozvíjet jejich fantazii a především je skutečně naučit řešit i komplikovanější problémy.
Odkaz na 100 metod: 100metod | MUNI ARTS
Autor: Miroslav Horký
iDZ Praha, Z domova
Zdroj: Pražské školy