Metoda Montessori je pedagogický přístup, který na počátku 20. století vytvořila italská lékařka a pedagožka Maria Montessori. Tento vzdělávací systém staví do středu zájmu dítě jako jedinečnou, samostatnou a aktivní bytost, jejíž přirozená touha po poznání je hnacím motorem učení. Základním principem je respekt k individuálnímu tempu rozvoje každého dítěte a podpora jeho autonomie prostřednictvím připraveného prostředí a speciálně navržených pomůcek. Třída podle Montessori zásad je klidná, uspořádaná a stimuluje smyslové vnímání i praktické dovednosti.
Montessori pedagogika se vyhýbá tradiční frontální výuce a nahrazuje ji „prací s materiálem“, kdy si děti samy vybírají činnosti odpovídající jejich aktuálním potřebám a zájmům. Učitel zde působí v roli průvodce, který dítě motivuje, pozoruje a jemně podporuje v jeho vlastní cestě objevování. Typické jsou heterogenní věkové skupiny, které posilují spolupráci, empatii a vzájemnou pomoc mezi žáky. Pomůcky navržené Marií Montessori rozvíjejí nejen kognitivní, ale i smyslové a motorické schopnosti dítěte. Práce s nimi dětem umožňuje poznávat abstraktní pojmy skrze konkrétní zkušenost.
Výzkumy ukazují, že děti vyrůstající ve vzdělávacím systému Montessori si již od raného věku osvojují schopnost samostatného rozhodování, odpovědnosti, koncentrace a sebekázně. Metoda klade důraz na vnitřní motivaci a hodnotí spíše pokroky individuálního vývoje než srovnání se spolužáky a klasifikaci. Ačkoli byla původně určena hlavně pro předškolní vzdělávání, dnes existují Montessori školy na všech úrovních školské soustavy a její principy se uplatňují i při práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Kritici někdy upozorňují na nižší akcent tradičních znalostí, ale většina odborníků oceňuje rozvoj klíčových kompetencí, které dětem pomáhají uspět v dynamicky se rozvíjejícím světě.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)