Mgr. Hana Davidová vystudovala učitelský obor čeština-francouzština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Celý život pracovala jako korektorka, redaktorka a překladatelka knih z francouzštiny. Do školství se vrátila v loňském roce jako asistentka pedagoga na Základní škole Mendíků v pražské Michli, když hledala něco, co by její práci ozvláštnilo.
Celý život jsi strávila v redakční a překladatelské sféře. Jaký byl tvůj první impulz k přechodu do školství?
Hlavní roli sehrála šťastná náhoda. Škola, kde učí moje kamarádka, hledala asistenta zrovna ve chvíli, kdy jsem k tiché, poklidné práci s texty chtěla přidat „něco divočejšího“.
Co je náplní tvé práce asistentky?
Mám svou třídu, kde pomáhám největší měrou žáčkovi, který se potýká s diagnózou ADHD. Potřebuje stálou podporu, aby udržel pozornost, netrpěl stresem, nepodléhal nepřiměřeným reakcím v krizových situacích a dokázal, pokud možno hladce, spolupracovat s ostatními. A protože je inteligentní, vstřícný a milý, je to radostná práce. Krom toho se ve třídě věnuji i dětem s dalšími potížemi, např. s dyslexií, a dětem s odlišným mateřským jazykem – v naší třídě je deset ukrajinských dětí, jedna Vietnamka a čekáme novou žákyni z Nigérie.
Hodí se ti ve škole tvé předchozí zkušenosti? Jazykové znalosti, pečlivost, trpělivost…
Ano, jazykové zkušenosti, tedy hlavně zkušenost s bezradností v cizojazyčném prostředí, jsou jistě přínosem, ale hodí se doslova všechny zažité věci. Navíc vyšší věk podle mého názoru hraje asistentovi do karet, trpělivost a nadhled jsou k nezaplacení. Jsem ve věku prarodičů svých šesťáků a můžu si tedy dovolit i babičkovskou shovívavost, což je při utváření tzv. bezpečného prostředí vítaný bonus.
Je vaše škola v tomto směru něčím specifická?
Myslím, že naše škola je specifická otevřeností a právě vstřícností k asistentům s bohatou životní zkušeností – hezky je motivuje, aby ji co nejlépe využili.
O inkluzi ve školství se stále vedou laické i odborné debaty. Jak bys ji po roce praxe obhájila?
S krátkou zkušeností a ještě nezatíženým pohledem mi pokus o inkluzi v současné fázi přijde přínosný. Což rozhodně neznamená bezproblémový. Většina dětí s tzv. specifickými vzdělávacími potřebami má velkou šanci běžnou školu s individuální pomocí zvládnout, v ideálním případě je jejich cesta obohacením i pro všechny spolužáky. Budou ale existovat stále i děti, které se při svých speciálních potřebách neobejdou bez speciální školy. Zrušení nebo nedostupnost takových škol může pro některé rodiny znamenat katastrofu. Jenže doby, kdy bude dostatek peněz na plný rozvoj asistence v běžných školách a zároveň na profilování speciálních škol, se já nedožiji.
Co by měla veřejnost o práci asistentky vědět a podle tebe neví?
Asistent má naprosto jedinečnou možnost věnovat se dítěti tak intenzivně, jak kantor s celou tlupou dětí na krku nemůže ani při nejlepší vůli (a ani sám rodič tu možnost mnohdy nemá). Asistent je s dítětem na stejné straně katedry, není ten, kdo jen prověřuje a kárá, je ten, kdo spoluprožívá a pomáhá. Jeho pomoc by ale měla být adekvátní a hlavně vítaná. Jak něčeho takového dosáhnout, na to, myslím, recept není. Každé dítě má svůj nezaměnitelný způsob, jak dobře míněné snaze okolí úspěšně vzdorovat.
Jak sis získala důvěru prvního dítěte?
Možná právě tím, že jsem po svém šesťákovi hned na začátku nic nechtěla, prostě jsme jen byli spolu. Počkala jsem, až bude sám něco potřebovat a bez obav se na mě obrátí.
Myslíš si, že je práce asistenta podceňovaná?
To neumím posoudit. Bezprostředně zúčastněnými – učiteli, dětmi a jejich rodiči –podceňovaná není, ale o ocenění společností si iluze nedělám.
Vidíš nějaký pokrok v přístupu k žákům, kteří potřebují asistenci?
Rok vlastní zkušenosti je na takové posouzení přece jen krátká doba. Ovšem ve srovnání s časy, kdy jsem sama byla školačkou, je to pokrok nad pokroky.
Napadá tě, co by se dalo vylepšit?
Jistě by se hodilo víc času (a prostředků) na individuální práci s dalšími žáky, zejména s těmi, kteří si potřebují patřičně osvojit náš jazyk.
Jaké chvíle ve škole jsou pro tebe nejhezčí?
Chvíle, kdy člověk spontánně zapomíná na svou roli i věk a prožívá nefalšovanou dětskou radost (třeba když nám odpadne matika).
Je práce asistentů dostatečně ohodnocená?
Pokud jde o finanční ohodnocení, není a nejspíš ani nebude. Ale to, že se nedá dělat pro peníze (ani pro samotnou obživu), snad přivádí ty, pro které to má opravdový smysl.
Myslíš, že by se učitelé sami dokázali postarat o žáky, kteří potřebují při výuce pomoc?
Jistě by se o ně dokázali postarat – bylo by to ale na úkor zbytku třídy. Učitel dnes nemusí ostatní děti brzdit, o „dorovnání“ se postará asistent přiměřeným tempem a vhodnou metodou.
Co bys ráda předala začínajícím asistentům?
Radost z každého nového krůčku, žákova i vlastního, chuť poznávat a zažívat, co v jiné roli zažít nejde, a jistotu, že věc má smysl.
Autorka: Kateřina Trávníčková
iDZ Praha, ROZHOVOR
Zdroj: Pražské školy