Děti číst chtějí. Školy jim ale často nedokážou přínos knih obhájit

Výuka literatury se pomalu zbavuje závislosti na zastaralých seznamech povinné četby a do tříd pronikají dílny čtení, komiksy i naprostá svoboda ve výběru titulů. Dokážeme v žácích konečně probudit skutečnou lásku ke knihám?

Povinná četba tradičně funguje jako komplexní vzdělávací nástroj, jehož primárním úkolem je formovat kulturní a historické povědomí studentů a seznamovat je s klíčovými literárními díly. Její kořeny lze vysledovat až do starověkého Řecka a Říma, kde bylo pro mladé muže naprostým základem vzdělání studium Homérových eposů Ilias a Odysseia, na které plynule navazovala díla antických autorů jako Vergilius a Ovidius, jež sloužila k výuce tehdejší rétoriky.

Zatímco středověké kurikulum se logicky zúžilo převážně na Bibli a teologické spisy, renesanční humanisté v čele s Erasmem Rotterdamským a Petrarcou oživili zájem o klasickou literaturu s cílem plošně rozvíjet morální a intelektuální schopnosti žáků.

S nástupem novověku a následného osvícenství se do školních lavic začala dostávat díla, která měla v mladé generaci cíleně podporovat kritické myšlení a intelektuální nezávislost. Zářným příkladem je zařazení textů Williama Shakespeara či osvícenských myslitelů Voltaira a Rousseaua.

Devatenácté století pak v době masivního formování moderních států učinilo z povinné četby vysoce efektivní nástroj pro budování národního povědomí, což v českém prostředí silně rezonovalo skrze díla Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové. Dvacáté století následně přineslo vlnu reforem, které do kánonu vnesly zcela nové kulturní a ideologické kontexty, jako tomu bylo ve Spojených státech při zařazování děl afroamerických autorů Richarda Wrighta či Ralpha Ellisona.

Pokud se podíváme na aktuální data o čtenářství českých dětí, narazíme na poměrně rozporuplný obraz. Mezi lety 2013 a 2017 se samotný vztah nejmladší generace ke knihám nezhoršil, naopak čtení stále vnímalo jako zábavnou činnost pětašedesát procent nejmladších dětí a nadpoloviční většina dětí starších. Příznivě tehdy vyznívala i statistika denní četby, které se věnovaly hned dvě třetiny mladších žáků, ačkoli u mládeže ve věku patnáct až devatenáct let četlo denně už jen dvanáct procent studentů.

Zřetelný rozdíl ale dlouhodobě panuje mezi pohlavími, neboť více než pětina starších chlapců nečte vůbec a čtení považuje za nudnou činnost, zatímco u dívek se podíl nečtenářek pohybuje pouze kolem sedmi procent.

Navzdory těmto zdánlivě uspokojivým číslům oblíbenosti však v reálném školním prostředí setrvale klesá samotná úroveň čtenářské gramotnosti. Podle průzkumů z roku 2026 postrádá základní schopnost porozumět textu a kriticky ho zhodnotit plná čtvrtina žáků pátých ročníků a sedmnáct procent deváťáků.

Obrovský podíl na tomto stavu nese pochopitelně rodinné zázemí, protože naprostá většina rodičů si sice teoreticky uvědomuje klíčový význam knih pro vzdělání, avšak pokud dítěti chybí vzor aktivně čtoucího dospělého nebo pravidelné předčítání v raném věku, jen stěží si k literatuře buduje spontánní a trvalý vztah.

V čem je jádro pudla?

Základní problém současného systému spočívá ve faktu, že žáci jsou plošně nuceni ke konzumaci starších děl, kterým nerozumí a jež je absolutně nezajímají. Analýzy České školní inspekce z přelomu let 2022 a 2023 jasně prokázaly, že desetina dětí v pátých třídách a více než pětina deváťáků i středoškoláků považuje probírané texty za zcela irelevantní.

Nejkritičtější postoj zaujímají mladí lidé k nejstarší literatuře datované do konce osmnáctého století, u níž zcela nepokrytě přiznávají, že ji čtou výhradně ze školní nutnosti. Vzniká tak obrovská propast mezi spontánní volnočasovou četbou a povinným seznamem plným vyčpělých děl, po kterých by dnešní dospívající sami od sebe nikdy nesáhli.

Tuto nechuť navíc prohlubuje tradiční pojetí výuky, které se ocitá v neúprosných časových kleštích. Běžná praxe spoléhá na chronologické probírání literárních dějin od nejstarších dob, společné předčítání krátkých ukázek z čítanek a bezmyšlenkovité diktování encyklopedických faktů.

Tento rigidní postup se však naprosto míjí s moderními požadavky na rozvoj praktického čtenářství, protože po dítěti zkrátka nelze chtít náročnější myšlenkové operace či hlubokou analýzu textu ve chvíli, kdy k probírané knize cítí vyložený odpor a samotný proces čtení vnímá jako zbytečnou ztrátu času.

Do hry zároveň nekompromisně vstupuje dnešní mediální realita a proměna způsobu, jakým děti konzumují jakýkoliv obsah. Odmalička jsou vizuálně zvyklé na filmy s mimořádně složitou a rafinovanou vyprávěcí strukturou, kde se dynamicky střídají dějové linie, prolínají se časové roviny a mění se úhly pohledu.

Klasické knihy tak na ně často působí zdlouhavě, tempově pomalu a neatraktivně, což vede k tomu, že téměř šedesát procent slabých čtenářů čtení zkrátka nebaví a raději hledají okamžitou zábavu na internetu. Kolem dvanáctého až čtrnáctého roku života tak zcela zákonitě přichází s nástupem puberty zlomová čtenářská krize, při níž dosavadní knížky ztrácejí své původní kouzlo.

Mnoho škol navíc volí silně alibistický přístup, kdy odpovědnost za rozečtení dítěte přesouvají výhradně na rodinu. Odborníci tento stav trefně přirovnávají k absurdní představě, v níž by školy zrušily hodiny tělocviku, nařídily dětem trénovat běh doma a ve třídách by je z něj pouze známkovaly. Děti ze sociálně slabších nebo nečtenářských rodin tak rázem ztrácejí jedinou reálnou příležitost ke kontaktu s knihou.

Změny se již dějí

Pozvolna se však ukazuje, že klíčem k úspěchu není direktivní nátlak, ale maximální podpora vnitřní motivace postavená na svobodné volbě. Inovativní školy proto do svých vzdělávacích programů systematicky zařazují takzvané dílny čtení, při kterých je celá vyučovací hodina vyčleněna výhradně na to, aby si žáci v klidu četli titul, který si sami svobodně přinesli.

Následně o něm dobrovolně diskutují v bezpečném čtenářském společenství bez tlaku na plnění zbytečných úkolů, přičemž si klidně mohou číst i na dece pod lavicí. Data jednoznačně ukazují, že tam, kde se tento přístup pravidelně praktikuje, začínají děti mnohem častěji číst i s velkou chutí doma před spaním.

Pedagogové zároveň upouštějí od krajností, kdy buď diktují striktní jednotný seznam děl pro všechny, nebo naopak rezignují a nechávají výběr zcela bez mantinelů. Jako zlatá střední cesta se dnes prosazuje tvorba širokých seznamů doporučené literatury rozřazených podle žánrů či aktuálních témat.

Výraznou proměnou v tomto ohledu prochází i samotná maturitní zkouška, v níž školy plně využívají volnou ruku od ministerstva. V maturitních seznamech tak zastaralou Babičku zcela běžně střídají fenomény jako Harry Potter, Pán prstenů, napínavé severské detektivky Joa Nesbøho nebo dokonce kontroverzní Padesát odstínů šedi, což učitelé logicky obhajují tím, že i klasika v minulosti často začínala jako silně rozporuplná literatura.

K radikální změně dochází také u samotné reflexe přečtených děl. Neoblíbené a hromadně z internetu stahované čtenářské deníky nahrazují personalizované zážitkové úkoly, které vyžadují vlastní kreativní zapojení. Žáci tak nepopisují suchý děj, ale například detailně zdůvodňují, proč jim konkrétní pasáž v knize připadala absolutně nejnudnější, nebo vymýšlejí, jak by se celý narativ proměnil, kdyby jej vyprávěla úplně jiná postava.

Zkušenosti navíc boří i zažité mýty o podřadných žánrech, neboť prokazují, že kvalitní komiks o holokaustu dokáže žáky emocionálně zasáhnout a zprostředkovat jim tolik potřebný uspokojující pocit z první úspěšně dočtené knihy.

Tento moderní přístup navíc začíná opouštět izolované zdi kabinetů českého jazyka a plynule prostupuje do všech vyučovacích předmětů, čímž zásadně formuje komplexní kritickou a mediální gramotnost. V matematice si tak žáci běžně analyzují drobné písmo ve slevových letácích, aby odhalili manipulativní praktiky obchodníků, nebo z novinových článků porovnávají reálné časy olympijských sportovců.

Právě trénink na rozmanitých autentických textech z každodenního života zaručuje, že si dospívající vytvoří funkční obranné mechanismy, díky nimž v budoucnu snadno nepodlehnou společenským dezinformacím a budou schopni si suverénně ověřovat fakta v digitálním světě.

Autor: Jiří Linhart 

Read More 

iDZ Praha, Z domova 

Zdroj: Pražské školy 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *